Bude kongres ODS zase malér?
Před nadcházejícím kongresem své strany si předseda Nečas nestojí zase až tak špatně: ze čtrnácti regionů ho deset podpořilo, zbývající čtyři sice ne (ve středních Čechách mu nominace ušla o jediný hlas), ale nedokázaly se shodnout na protikandidátovi.
Zdá se, že jediné jméno, které se vznáší ve vzduchu, zní Václav Klaus; to je ve své irealitě stejně vznešené, jako by byli např. Margaret Thatcherová nebo Milton Friedman. Není tedy příliš pravděpodobné, že by Nečas neprošel.
Zajímavější bude obsazení místopředsednických postů, zejména toho prvního, a složení výkonné rady. Vypadá to, že mimořádná role připadne politikům toho typu, jaké kdysi kolega Hekrdla (neshodnu se s ním prakticky na ničem, ale tohle se mu povedlo) nazval „tutochvílové“. Podporují Petra Nečase „v tuto chvíli“. Každý někoho podporuje „v tuto chvíli“. Pokud někdo cítí potřebu to v tuto chvíli zdůrazňovat, znamená to obyčejně, že je připraven ho hned v příští chvíli podrazit.
Pozice rebelů není silná, jejich pohnutky jsou, slušně řečeno, problematické, programové fráze duté a prázdné, důsledky jejich jednání devastující. Podle toho, co prolétlo médii, hodlá je na kongresu podpořit i expředseda Topolánek. Stane-li se tak, škoda, měl jsem o něm lepší mínění. Jakýsi nadhled naopak projevil bývalý ministr Pospíšil, přitom i on má Nečasovi co vyčítat.
Situace v ODS, když to přeženu, už delší dobu trošičku připomíná situaci v městečku na americkém Středozápadě z nějakého westernu. Městečko se pokouší ovládnout skupina desperátů. Občané jsou buď zastrašeni, nebo lhostejní, nebo popletení, mají jiné, důležitější zájmy (totéž, zdá se, platí i pro desperáty). Jen nějaký ten Gary Cooper zoufale chybí. A tak se uzavírají kompromisy, taktické dohody, zkrátka probíhají politické pletichy ve chvíli, kdy by měly promluvit kolty. Je to těžké, ti lidé by se měli na něčem zásadním zašprajcovat, nevědí však na čem.
Přitom ODS má v příštích dnech na čem trvat. Zvýšené sazby DPH (obě!) nejsou jen formalita. Ve hře je zároveň schopnost ODS a schopnost vlády prosadit si v těžké situaci svoje; schopnost upřednostnit politický realismus před fanatismem (zvyšování daní – nikdy!).
A konečně schopnost konsensu s koaličním partnerem, který přemostí propast nesmyslného antagonismu mezi „havlismem“ a „klausismem“ – obojí se už vyčerpalo a, upřímně řečeno, i zkompromitovalo. A prosadit církevní restituce v nynější podobě by znamenalo, že se česká společnost smířila s tím, že stojí na křesťanských základech.
Jistě, ve hře je existence vlády a jednota strany. Ale k čemu je existující vláda, která nic neprosadí, a jednotná strana, která je beztvaré bahno. V české politice se tradičně prosazují řešení háchovská a dubčekovská (řešení lidí, kteří jistě měli dobré úmysly, ale přesto se v zoufalé situaci rozhodli špatně). Jsme pořád na tomtéž toboganu? Kongres ODS leccos napoví.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
