Život po životě: Co zažili lidé, kteří se po klinické smrti „vrátili“ zpět do světa živých?
Dobrý večer! Četla jsem Vaše články na psychologie.cz a připadaly mi celkem zajímavé. Nedávno jsem četla knihu, kde se pojednává o vstání z těla při stavu klinické smrti u pacienta. Šlo o „prožitky blízké smrti“, kdy pacienti, co se ocitli mezi životem a smrtí, popisují, jak opustili svoje tělo a pozorovali scénu svého oživování, jako by se dívali na film. Tak se Vás ptám, zda jste něco takového někdy s někým prožil, a když ne, tak alespoň, kdybyste mohl vyjádřit svůj názor k tomuto článku.
Moc děkuji.
S pozdravem Fořtová
Prožitky blízké smrti (Near Death Experience, NDE) jsou dnes již ustálený termín pro popis zvláštního prožívání na hranici života a smrti. Téma zpopularizoval zejména Raymond Moody, když v roce 1975 vydal knihu Život po životě, popisující dojmy zemřelých, již se po klinické smrti „vrátili“ do světa živých.
Mezi tyto prožitky patří zejména pocit opuštění vlastního těla a jeho pozorování zvenčí (autoskopie), pocity létání (levitace), pocit cesty tunelem ke světlu či k nějaké bráně, výrazné vnímání jasného světla, scény ze života jako film apod. Sám jsem to naštěstí dosud neprožil, ale mluvil jsem s několika lidmi, kteří mi to líčili. Rovněž moje dcera, anestezioložka a záchranářka, se s tím několikrát ve své práci setkala a byly to popisy velice pozoruhodné (pacient prakticky v klinické smrti po intenzívní resuscitaci oživl a k překvapení lékařů znal skutečnosti, jež se na sále odehrály v době, kdy byl objektivně „mrtev“).
U těchto lidí někdy potom mizí strach ze smrti, neboť je považována za začátek nějaké jiné existence. NDE někdy může být nepříjemná, spojená se strachem, ale je zajímavé, že u dětí je prakticky ve všech případech klidná, příjemná a beze strachu. Odpůrci vytýkají Moodymu jistou senzacechtivost, neboť už sám název je podle nich zavádějící: jde o zkušenost životní, nikoli posmrtnou.
Podle ateistických vědeckých představ jde totiž o změněné stavy vědomí vyvolané právě hypoxií po zástavě srdce (to lze vyvolat i experimentálně), vlivem farmak (anestezie), senzorické deprivace (odstřižení od podnětů), hyperventilace (tak se vyvolávají změněné stavy vědomí při holotropním dýchání), drážděním angulárního závitu mozku, jenž je součástí temenního laloku a leží na horní hranici laloku spánkového, aj.
Důležitým argumentem je, že když ztráta životních funkcí trvá déle, tak už nikdy nelze s vědomím (duší) zesnulého navázat jakýkoli kontakt, pomineme-li spiritistické seance, jejichž výsledky jsou zčásti podvody a zčásti psychopatologií zúčastněných.
Takže otázka dnes už nezní, zda se popisy NDE zakládají na pravdě, nýbrž jak je interpretovat. V tom smyslu je na tom sice věda dost špatně, ale pavěda ještě hůř. Ostatní je věcí víry.
