O rodičích a dětech
Hanička byla ta průvodkyně, na niž se nezapomíná. „Mnozí z vás asi vědí, že se o Izraeli jako takovém často píše v novinách. Takže na té zemi něco zajímavého být musí,“ řekla do mikrofonu, a rozdělila tím naši výpravu na dvě části. Jedna zadržovala smích a ta druhá se nepokrytě smála.
Kromě české průvodkyně však byl na palubě autobusu také rodilý izraelský průvodce Uri, o němž naše Hana důsledně mluvila jako o Urinovi, aniž by si uvědomovala, že to moc lichotivě nezní. Navíc je to latinsky a Izraelci jsou – jak známo – jazykově zdatní. Takže Urimu nemohlo ujít, že z něj česká průvodkyně udělala moč.
Uri se však nevzdal a dál vyprávěl o tom, jak Izrael funguje. Bez růžových brýlí. Po pravdě. A zajímavě mluvil o dětech. „Izraelci děti milují. Podřizují jim všechno. Děti jsou tu skutečnou hlavou rodiny, rozhodují skoro o všem,“ vysvětloval nám Uri. A dodal, že rozdíl mezi dospělými a dětmi v Izraeli téměř neexistuje. „Izraelci věří, že děti mají dost rozumu na to, aby se rozhodovaly správně. Nepotřebují vést za ručičku. A když se spletou, přijdou i na to, že udělaly chybu. Příště to pak udělají správně.“
Při procházce židovskou čtvrtí starého Jeruzaléma jsem se přesvědčil, že Uri nelhal. Když kolem mě procházeli dva asi osmiletí kluci v kipách, vydal jsem se úzkou uličkou za nimi. Chtěl jsem si udělat vlastní kýčovitý obrázek, abych nemusel shánět pohledy. Cvak, cvak – a měl jsem ho. Otočil jsem se a ve dveřích naproti mně stála asi padesátiletá žena.
„Nefoťte je, nemají to rádi,“ řekla mi. „Nechtěl byste zažít, co by udělali za scénu, kdyby vás viděli.“
„Ale žádní rodiče tu nejsou,“ namítl jsem.
„Já nemyslím jejich rodiče, já myslím ty kluky.“
A pak znovu, na stadiónu v Haifě, kde hrála minulý čtvrtek pražská Sparta. Asi desetiletý kluk se zvedl ze sedačky a postavil se na schody mezi dvěma sektory. Okamžitě k němu přišel pořadatel. „Tady stát nemůžeš!“
Ale kluk se ani nehnul. „Slyšíš?“ „Cože?“ odpověděl sebevědomě chlapec, jako by mluvil se svým vrstevníkem.
„Tady stát nemůžeš.“
Ale ani opakovaná výzva kluka nezaskočila. „Táta mi to nezakázal, takže tady stát můžu.“
Otec chlapce o té scénce evidentně věděl, ale nevěnoval jí pozornost. Jen když se na něj syn začal odvolávat, otočil hlavu, podíval se na oba aktéry diskuse a znovu sledoval hru. Kluk věděl, že vyhrál.
Ale odšoural se zpět ke své sedačce a beze slova se posadil. Ano, naše průvodkyně Hana měla pravdu. Něco na té zemi je. A začíná to hned u výchovy dětí.
