Co s korupcí? Hrdinství se musí lidem rentovat!
V naší společnosti probíhá rozsáhlá všelidová revoluce: jejím heslem je boj proti korupci.
Ve staré, buržoazní demokracii se proti korupci bojovalo dvojím způsobem. Jednak tak činili amatéři, kteří ve svém okolí na korupční jednání upozornili. Měli s tím problémy (boj s negativy přinášel v buržoazní demokracii problémy).
Od toho, aby se ty problémy eliminovaly, tam byly odbory (pokud by dotyčného chtěli vyhodit z místa), média (pokud by to někdo chtěl zamést pod koberec), policie a soudy (pokud by někdo chtěl například kverulanta opatřit betonovými fuseklemi a umístit na dno Orlické přehrady). A na druhé straně proti korupci bojovali zjednaní profesionálové: jednali podle zadání policie, která je za to taky odměňovala a v rámci možností chránila před nemilými následky.
Většinou to nedělali z ryzího idealismu (policie na ně něco věděla a měla je tak říkajíc v hrsti). Snad proto se ve veřejnosti netěšili dobré pověsti, říkalo se jim práskači.
Tehdy ovšem byla situace taková, existovalo jakési nepsané, leč všeobecně sdílené přesvědčení, že korumpovat se nemá. Dnes už jsme dál, tohle přesvědčení nám tak nějak zesláblo a musíme ho něčím nahradit. Je třeba to zařídit tak, aby se boj s korupcí člověku hmatatelně vyplácel.
Dosáhne se toho cestou historického kompromisu: výše zmíněný amatér splyne s výše zmíněným zjednaným profesionálem. Vzniklému kříženci se bude po anglickém způsobu říkat whistleblower, tj. ten, jenž píská na píšťalku, jedním slovem „pískač“. Velmi šťastné pojmenování.
K něčemu podobnému směřuje návrh úpravy protikorupčního zákona, který teď vládě předložila její místopředsedkyně pro boj s korupcí JUDr. Karolína Peake, a vláda jej schválila. Vypracování návrhu předcházela veřejná diskuse, jíž se účastnili zejména specialisté z Transparency International (nebo to byla Amnesty International? Nebo snad dokonce Greenpeace?).
Existovalo několik variant řešení: podle prvního by mohl kdokoli oznámit jakékoli protiprávní jednání kdekoli, podle druhého jen trestněprávní jednání, podle třetího by navíc muselo jít o zaměstnance instituce, podniku apod., kde se případ stal.
Úzkoprsá vláda přijala to poslední, opatrnické řešení, přesto je to krok správným směrem, totiž ke stavu, kdy kdokoli bude moci oznámit jakékoli jednání, a to aniž bychom puntičkářsky bazírovali na tom, zda je oznámení tzv. pravdivé, nebo ne. V boji proti korupci nesmíme hledět na formality.
Podstatná věc je, aby bylo pískání ve společnosti náležitě oceněno. (Odstrašujícím příkladem je starý, komunistický režim, pamatuji si, jak si kdysi jeden předchůdce pískačů v hospodě s pláčem stěžoval: Udal jsem tři lidi a dostal jsem jen plnicí pero.) Hrdinství se musí rentovat!
Pokud boj proti nešvarům minulosti povedeme výše popsaným způsobem, přejdeme dřív nebo později do vyspělé postdemokratické společnosti, v níž bude o diskrétnost informací a ochranu soukromí pečovat WikiLeaks, o svobodu internetu hnutí Anonymous a v posledním stadiu o naši osobní bezpečnost i bojovníci z al-Ká’idy, Hamásu a Islámského džihádu.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
