Líbánky smrti mezi komunisty a socany
Kytice, přípitky, polibky, rozzářené úsměvy ... Tak vypadají konce všech zasedání v krajích, kde rudí soudruzi zrovna dojednali spolupráci se svými oranžovými bratry z ČSSD. Radost bolševiků se dá pochopit – radost socanů je ale výraz historické nepoučitelnosti, ne-li něco ještě mnohem horšího.
Možná nějak podobně se členové ČSSD radovali na slučovacím sjezdu své strany s KSČ v červnu 1948. Většinu z nich pak smích brzy přešel. Což si sice za svou naivitu zasloužili, ale bohužel to nebyl jen jejich problém, protože na to doplatila celá země. A to tak důkladně a nenapravitelně, že se dnes zase vrací do podobného bodu dějin.
Soudruzi to ale nechtějí vidět. „V roce 1948 proběhl nelegální a inscenovaný slučovací sjezd s KSČ. Ten pochopitelně nemá v historii ČSSD místo,“ tvrdí na svém webu Roman Petrus, předseda ČSSD v Praze 8. Já bych ale řekl, že má. A právě teď víc než kdy jindy.
Připomínat socanům jejich trapnou historii se nejspíš mine s účinkem: lidé, kteří v téhle straně jsou i po všech jejích dějinných peripetiích, musejí být buď „blbí, nebo navedení“, jak tomuhle stavu mysli říkají děti. Pro nás ostatní to ale význam má, protože kdo nezná dějiny, je odsouzen k tomu si je prožívat pořád dokola.
Pro komunisty byla sociální demokracie odjakživa největší konkurent, větší kohout na společném smetišti. Cíle měly obě strany dost podobné a lišily se spíš v metodách. Sociální demokraté díky své umírněnosti měli tradičně silnější voličskou základnu. Pokud chtěli komunisté v poválečném Československu uchopit moc cestou, která by vypadala aspoň trochu legálně, museli si tuhle konkurenci podmanit.
Komunisté (jako každá extremistická menšina prahnoucí po moci) nikdy nedělají důležité věci veřejně a nikdy neříkají to, co mají opravdu za lubem. Uvnitř ČSSD si udržovali silnou ilegální pátou kolonu, v jejímž čele stál sám předseda strany a současně Stalinův agent Zdeněk Fierlinger – člověk ještě bezzásadovější a v mnoha ohledech ještě radikálnější než sami komunisté.
Sociální demokraté si toho všimli trochu pozdě. Ještě se jim sice na sjezdu v roce 1947 podařilo Fierlingera nahradit umírněnějším Bohumilem Laušmanem, ale tím odpor v podstatě také skončil. Další jejich kroky byly chaotické a proti dokonale organizovanému kryptokomunistickému křídlu neměly šanci. Během komunistického únorového puče ČSSD sehrála trapně pasívní roli a pak už to šlo rychle: čistky, slučovací sjezd, volba mezi spoluúčastí na rudých zločinech nebo perzekucí, emigrace, věznění.
Malý příklad za všechny: okolnosti Laušmanovy smrti v komunistickém vězení se dodnes nepodařilo (nebo nechtělo) vysvětlit. Podle jedné z verzí na něm estébáci dělali pokusy s halucinogenními drogami.
Růžoví soudruzi teď budou asi křičet, že současná doba je jiná, nynější ČSSD není ta fierlingerovská. Nynější KSČ(M) není ta gottwaldovská. Co jim také zbývá, že ....
Ve skutečnosti jsou i dnes mezi členy vedení ČSSD soudruzi, kteří si s Fierlingerem nijak nezadají – ani ultralevicovými názory, ani pochybnými kontakty a divnou minulostí. Jmenovat jistě nemusím. A Velký bratr na Východě pořád hledí se zalíbením na zemi ve strategickém srdci Evropy, která má sice nepochopitelný, ale o to užitečnější sklon zobat mu z ruky.
Nedosti na tom: jakousi zvláštní shodou okolností se v téže době k prezidentskému křeslu dere Miloš Zeman. Ano, právě ten Miloš Zeman, který z nevýznamné polistopadové sociální demokracie udělal útočiště prekabátěných komunistů, a tím ji znovu přistrčil k moci. Tentýž Miloš Zeman, který ještě nedávno vypadal jako politická mrtvola, ale najednou ho všichni chtějí na Hrad. Zombie ožila právě v časech líbánek mezi komunisty a socany. Není to divné?
Zeman překvapil už jednou, když se svým zdánlivým nepřítelem Václavem Klausem upekli opoziční smlouvu, aby tu společně nastartovali éru mafiánského socialismu s kapitalistickou tváří. Tedy v podstatě politický systém směřující k tomu, co je v Rusku. Jestli si někdo myslí, že bratření komunistů se socany půjde nějakým jiným směrem, tak je hodně naivní.
