Hlas pro Izrael: česká vláda si zaslouží uznání

Proti hlasovalo jen několik států, z neformálního světového demokratického společenství jen USA, Izrael, Kanada, z evropských zemí jedině Česká republika. Země Evropské unie byly buď pro, nebo se zdržely (to druhé je poměrně ohavný příklad alibismu).

Problém je tu jen jeden, ale velký: do OSN byl jako pozorovatel přijat stát, který jako jeden existuje jen na papíře. Ve skutečnosti má dvě podoby, holubičí a jestřábí, přičemž ta jestřábí forma se nijak netají tím, že hodlá Izrael zničit, demonstruje to soustavným ostřelováním izraelského území raketami (s malými přestávkami to už trvá několik let) a má za zády silnou mezinárodní podporu.

Dělení určitých společenství na jestřáby a holubice známe z nedávné minulosti, víme, že z něho nic moc nekouká. Bylo by logické, aby Palestina napřed přímo s Izraelem jednala – jenže jak, v této situaci?

Tvrdit, že tu jsou dvě rovnocenné sporné strany, Izrael a Palestina, je směšné i z jiného důvodu: Jestřábi mají za zády Írán, jenž se nijak netají plány Izrael zničit, vyvíjí za tím účelem jaderné rakety příslušného dosahu, a až je bude mít, nebude ani chvíli váhat a použije je. O to, aby mu za to nehrozila žádná odveta, se bude starat Rusko a Čína, taky tuhle politiku z minulosti dobře známe.

V téhle situaci tedy česká vláda Izrael podpořila a premiér Netanjahu to ocenil mj. tím, že na své cestě po Evropě učinil neplánovanou zastávku v Praze.

Stanovisko české vlády je logické a správné a premiér Netanjahu udělal dobře, že zmínil historické souvislosti. Základní věc je zkušenost Mnichova a mnichovanství.

Předválečná ČSR měla spoustu problémů a stížnosti německých obyvatel byly ze značné části oprávněné. Zároveň ale byla v roce 1938 tisíckrát lepší než Hitlerovo Německo, o mnoho slabší, a na rozdíl od Hitlera, který chtěl ČSR zničit, nechtěla zničit třetí říši.

V této situaci se západní demokracie nestyděly zasednout se svým potenciálním nepřítelem ke společnému stolu a uspořádat arbitráž o svém nejen potenciálním, ale skutečném spojenci. Navíc to udělaly mimo jiné proto, že na možný válečný konflikt s Hitlerem nebyly připraveny vojensky, politicky ani morálně. Výsledky byly katastrofické nejprve pro ČSR, hned nato i pro ně.

Dnes, jak se zdá, není nutné svolávat ad hoc konference, existuje tu za tím účelem mezinárodní instituce zvaná OSN. Nechci zpochybňovat její užitečnost v některých praktických záležitostech, zároveň se zdá, že má v sobě zabudovánu jakousi chybu – jinak by nemohla nejednou produkovat mnichovanská rozhodnutí. Váha západních demokratických států je v ní slabá, visí na právu veta v Radě bezpečnosti, přesněji řečeno vlastně jen na právu veta pro USA – jak dlouho ještě?

Dnešní ČR není silný stát, jistě to není ani žádná mustrdemokracie. Stejně jako ČSR anno 1938. Přesto dala najevo, že do klubu mnichovanů (aspoň zatím) nepatří. Premiér i ministr zahraničí si zaslouží uznání (prezident se zašil). Zato Francie, Británie a nově i demokratické Německo daly najevo, že jedou v mnichovanských kolejích.

P. S.: Tyto řádky jsou taky osobní. Na vysvětlení: šedesátá léta minulého století byla pro život v ruské kolonii mimořádně hnusná. Zdálo se, že se kolonizátorům všechno daří. Měli pocit, že mají demokratický svět na talíři. Mladý člověk v „ČSSR“ si tehdy připadal ztracený a opuštěný.

Pak přišly v poměrně krátkém sledu dva zážitky, kdy páni z Kremlu dostali pořádně přes čenich: kubánská krize a šestidenní válka. Nezapomenu na to, jak vítězně psalo v květnu roku 1967 Rudé právo o tom, že Izrael je na některých místech jen necelých třicet kilometrů široký. A pak ten bezmocný vztek! Na Sinaji se tehdy bojovalo v třetím plánu i o Prahu. Jsem za to Izraelcům vděčný.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz