Láska a jiné věci vánoční
Pod tímhle názvem se kdysi Karel Čapek vehementně rozčílil na pokrytectví českých novin, které tak štvavé a katastrofické během roku, o vánocích „překypují láskou k bližnímu, sentimentální poezií jesliček, domácím krbem, dojatými city a radostnými dětskými očkami.“ A titíž pisálkové, píše, dávají v textu humanitu do mrzkých uvozovek. Vánoce rád neměl.
Jak by se ovšem Čapek podivil, kdyby otevřel noviny dnes, a četl jen o nehodách pod stromečkem i na vánočním sněhu, o vykrádání kostelů, o vyhazovačích na půlnoční mši, o komercializaci a globalizaci vánoc i odporném Santovi. O lásce k bližnímu nikde ani ň stejně natož o humanismu, ve který tak tragicky věřil. A kdyby zalistoval v diáři pro školní děti, vydaném Unií o nové Evropě, objevil by muslimské i hinduistické svátky, jen místo těch křesťanských by našel „významná“ výročí humanistické unie.
Ti kýčovití pisálkové měli pravdu a Čapek, ten tolerantní, laskavý a bratrství všech lidí vyznávající člověk, ji neměl. Humanismus tak jako humanitární stát je těžký omyl. Je to mlhavá, neosobní a neúčinná pověra, podle níž má skutečnou lásku nahradit altruismus, jakási všelidská solidarita, vycházející z představy morální vzájemnosti lidského rodu, jakoby homo homini lupus nebyla vlastně urážka vlků, a v případě pečovatelského státu jde nanejvýš o studenou, byrokratickou, smutnou a minimální pomoc poslední instance, protože za jistou mezí korumpuje obdarované a škodí hospodářství.
Sociální stát už defakto zničil mezigenerační solidaritu, která v době zvyšování důchodového věku (tím i značné nezaměstnanosti starších lidí) a čím dál hubenějších penzí, by měla zahrnovat starost dětí o své většinou rozvedené rodiče. Už 78 % dětí u nás nespí pod střechou svého biologického otce a ztěží je bude jeho osud zajímat. V dopisech Ježíškovi se mezi prosbami o dárek tak podezřele často objevuje slovo táta! Nelehký bude osud důchodců!
Ale zpět do Betléma! Žádná mytologie, etika ani náboženská představivost či spiritualismus, si nemohl vymyslet ty dva bezdomovce, kteří museli šlapat takovou dálku ve sněhové plískanici, aby nakonec našli úkryt v nelidské stáji u smradlavých zvířat, když je nepřijali ani příbuzní. A zanedlouho museli i s nemluvnětem prchat do exilu.
Nedivme se proto, že máme roztomilé čisťounké Betlémy, pocukrované vánoční pohlednice a nasládlé koledy. Všichni lidé jsou sentimentální, citoví a dojatí, když myslí na dětství i na domov a uprostřed temné noci slunovratu zapalují svíčky. Jak vysvětlit lidský stesk po domově? Možná, řekl by kazatel, se narodil bezdomovec, aby lidé nalezli svůj domov, protože jsme bezdomovci všichni. Ale na tuhle děsivou realitu nemáme žaludek, tak jako ho nemáme na opravdovou lásku k bližnímu.
