Vánoce jsou svátky klidu, nestřílejte naši třídu. Proč je černý humor stále tak kontroverzní?
Poupravenou notoricky známou hlášku ze školy jsem v titulku použila záměrně jako klasickou ukázku černého humoru, se kterým má spousta lidí zjevně velký problém.
Před časem se na mém oblíbeném serveru Novinky.cz mezi zprávami o tom, kdo zrovna zastřelil svoji manželku, protože si ji spletl s prasetem, a co bude o Vánocích dělat Luboš Xaver Veselý, objevila zpráva o dívence, které vyrostlo z tváře peří.
Fotografie i titulek vypadaly skutečně děsivě. Čtenáři v diskuzi pod článkem se předháněli v počtu poslaných RIPů a přání upřímné soustrasti (dnes se totiž soustrast přeje, kdybyste to nevěděli), jiní považovali brk trčící z nateklého líčka za ideální odrazový můstek k vyjádření sympatií ke komunismu. Nebudu vás napínat, ukázalo se, že dívce z tváře neroste peří, ani pták, ale že před časem zřejmě omylem nějaké peříčko spolkla, v puse se jí udělal zánět a kousek peří vylezl z tváře ven. Doktoři jí ho vyndali, děvče už je zcela zdravé, zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Vzhledem k tomu, že zpráva vyšla asi dva dny před plánovaným koncem světa, dovolila jsem si na svoji facebookovu zeď sdílet odkaz na tento článek, ke kterému jsem napsala, že prvního jezdce apokalypsy už bychom měli. Během pár minut jsem se od komentátorů dozvěděla, že jsem štětka a kráva, která se směje cizímu neštěstí. A jak by mi asi bylo, kdyby mi z tváře rostlo peří. To celé asi šedesátkrát. A mně konečně došlo, v čem je problém – spousta lidí nechápe černý humor. Ne jinak, oni ho chápou, ale neakceptují. Že černý humor není něčí šálek kávy, to je v pořádku, někdo se baví Monty Pythony, někdo americkými sitkomy, někdo scénkami sourozenců Gondíkových. Mám ale dojem, že vůči černému humoru mají v sobě lidé vypěstovanou nesmyslnou averzi, berou si ho osobně, mají tendenci jej hanit a ukazovat svou morální sílu.
Černý humor nachází komično v drsných a tíživých situacích. Zdeněk Svěrák ve filmu Nejistá sezóna řekl: "Když je člověk na něco krátkej, tak by si z toho měl aspoň dělat srandu." Humor jako takový je sebeobrana a smích léčí, to je vědecky dokázáno. Principem černého humoru je absurdní kontrast mezi tragikou toho, co se děje, a způsobu, jak o tom mluvíme. Možná to někoho překvapí, ale spousta vtipů o Židech vznikla v koncentračních táborech. Humor bylo to jediné, co těm lidem nikdo nemohl sebrat. Možná to někoho překvapí, ale mistry černého humoru bývají lidé s tělesným postižením, kteří rozhodně nestojí o soucit okolí a naopak vyžadují, aby se k nim okolí chovalo stejně, jako ke všem ostatním. A aby dokázali, že jejich handicap je neomezuje, rádi si z něj utahují.
To všechno jsou případy oné duševní sebeobrany. Principem černého humoru není někoho urazit, či ponížit, jak si mnoho lidí příliš vztahovačně vykládá. V očích oněch komentátorů jsem bezcitná cynická hyena, co strká babičky z eskalátorů a směje se, když někomu roste z tváře opeřenec. Jenže to, že máme hranice vkusu jinde, nedělá ze mě, ani z vás špatného člověka, a když si někdo z něčeho nechce dělat legraci, neznamená to, že je intelektuálně či morálně na výši.
Takové rozdělování navíc nahrává pokrytectví. Ať si každý, kdo se pohoršuje nad vtipy o neznámé holčičce z druhé strany světa, která je navíc naprosto v pořádku, sáhne do svědomí, kolikrát se klidně zasmál mnohem drsnějším vtipům například o Romech nebo politicích. Člověk by se neměl odsuzovat za to, že má důvod se něčemu smát. Černý humor přece není nižší nebo sprostou formou humoru. Pojďme ho brát s nadhledem. Vždyť je to sranda.
