Václav Klaus nastínil cestu z krize. Bez víry to ale nepůjde
Je už takovým zvykem od slavné Havlovy promluvy o blbé náladě, že je každý novoroční projev prezidenta pokusem všeobecné zklamání z politiky a hospodářské stagnace pojmenovat a zároveň nastínit cestu z krize.
Nejinak je tomu i s poslední řečí Václava Klause. Nenávist vůči politikům je destruktivní, příčiny jsou nikoli v politice, ale v duševní krizi, která se projevuje „ve ztrátě respektu k poctivé práci, v degradaci kulturnosti a chování, v obdivu k povrchnosti a líbivým gestům.“ Teprve návrat ke starým hodnotám tradice a vědomí povinnosti vyvolá v život lepší politiky.
Inu ano, cesta z morálního marasmu je cestou zpět k hodnotám civilizace, ty ale vyplývají z víry. Světští kazatelé to mají těžké, musí mluvit obecně a vágně, aby každý souhlasil, a vlastně ani nesmí mluvit o potřebě víry. Ale jen víra válčí úspěšně s osobní i společenskou entropií. Potvrdil to Carl G. Jung. „Všichni mí pacienti v druhé půli života se uzdravili, když získali náboženský pohled na život.“
Na světě valem přibývá věřících, jen evropská civilizace je hluboce rozpolcená a má s vírou potíž. Od slavné knihy genetického biologa R. Dawkinse „Boží blud“ (2006) se s neobyčejnou intenzitou rozproudily už téměř pozapomenuté zuřivé spory mezi ateistickými evolucionisty a věřícími v osobního milujícího Stvořitele.
Často se spolu přou ignorantští fundamentalisté obou stran. Věda (úžasná svými zázračnými objevy) přece hledajícímu smysl života a vesmíru nemá co nabídnout. Náboženská zkušenost a Bible zase nenabízí nic vědě. Věda je věda a víra je víra. Každá jinak nahlíží na svět, a je-li mezi nimi zásadní rozpor, někde je chyba.
O děsivém náboženském antivědeckém i politickém fundamentalismu slyšíme často (tábor sekularistů je hlasitější), jen vzácně o neméně zavilém ateistickém fundamentalismu vědců, kteří tvrdí, že lidský život nemá vyšší smysl, jako by věda mohla něco takového dokázat.
A najednou v kosmologii vědy došlo k převratu, nad kterým by monoteističtí filosofové užasli. Dva tisíce let se museli prát s Aristotelovým popřením stvoření. Hmota je věčná.
Jenže v roce 1964 změřili A. Penzias a R. Wilson kosmické záření prvotního výbuchu (13, 7 miliard let), což potvrdilo vznik vesmíru v čase.
To se ale vědcům ateistům nelíbilo, protože předpokládat, že je náš vesmír jediný, je z hlediska vývoje nepravděpodobné. A proto vymysleli postulát paralelních vesmírů, z nichž by mohl mít některý naše parametry nutné k životu. A tak bez důkazu porazili nepravděpodobnost vzniku vesmíru a života nepravděpodobností ještě větší, protože o takových vesmírech nemůžeme nic vědět, náš kontakt by znamenal, že jsou součástí toho našeho.
Zdá se, že je nepravděpodobný Stvořitel přece jenom pravděpodobnější.
