Iluze prezidenta Klause
Ve svém posledním novoročním projevu se prezident pokusil o jakousi bilanci toho, co se odehrávalo během deseti let, co byl v úřadu. Úlohou prezidenta jistě není, aby filozofoval a učil lidi žít, ale jednou za deset let, a k tomu ještě jaksi na závěr, má na bilancování právo.
Podle prezidenta prochází naše země v posledních několika letech spolu s většinou světa hospodářskou stagnací. Přesto nezažíváme žádnou katastrofu: materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Problém je jakoby samozřejmá představa lidí o oprávněnosti stále se zvyšujících nároků všeho druhu a pro každého, která se dá zajistit jen na dluh.
Česká společnost je v politické krizi: „Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více se rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru přesáhla běžnou mez.“
Vláda má malou většinu, je nesourodá a nestabilní, má proto spoustu problémů sama se sebou. Opozice je nepřesvědčivá a realistické řešení problémů nenabízí. Nabízejí se našeptávači a samozvaní spasitelé, o povaze jejich úsilí lze pochybovat.
Potud prezident. Na tom všem je bezpochyby hodně pravdy. Zároveň Václav Klaus jako dlouholetý účastník politického procesu, který teď povážlivě zadrhává, trpí určitými iluzemi. Například není pravda, že ještě před deseti lety měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém světě obvyklý.
Od roku 1996 dodnes neměla tato země vládu, jež by disponovala standardní a spolehlivou parlamentní většinou. Dále, byrokratická regulace ve společnosti (Klaus tentokrát zdůraznil i to, že si ji „sami vytváříme“) je úměrná tomu, jak mohutně je v ní zahnízděna nepoctivost (bez byrokracie se obejdou jen poctivci).
A konečně to, co prezident nabízí jako léky na současné neduhy – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům a povinnostem, udržení národní soudržnosti, solidarity a spoluzodpovědnosti –, je obsažné úplně stejně jako na Hradě opovrhovaná „pravda a láska“. Stejně jako Havel i Klaus ztroskotává při plnění úkolu dát české společnosti ideu. Není divu: oproti představám v Česku zavedeným prezident něco podobného dělat nejen že nemůže, ale ani nemusí. Jeho úkoly jsou provozní povahy.
A největší iluze, z níž jde v důsledcích trochu strach: Václav Klaus v projevu upozornil, že mezi námi dosud žijí lidé, kteří pro demokracii a naši republiku nasazovali životy. Problém byl ovšem v tom, že lidé, jež má na mysli, velmi často nasazovali životy i za to, co až tak moc demokracie nebyla, a za republiku jinou, než je ta naše dnešní.
Česká republika vznikla 1. 1. 1993. Vzhledem k povaze politické a morální krize, do níž čím dál tím rychleji zapadáme jako do močálu, se bojím toho, že za dnešní republiku a dnešní solidní demokracii bude životy teprve nutno nasazovat. A to co nevidět. Nebylo by na tom nic divného, tak to na světě chodí.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
