Že Zeman ani Fischer nikdy nejeli MHD bez jízdenky? To určitě
Včera se na mne obrátila reportérka Novy s prosbou, zda bych stručně neokomentoval výkon obou účastníků úterního prezidentského souboje na Nově. Tedy Jana Fischera a Miloše Zemana. Musel jsem si ho najít na internetu, v úterý jsem se na to nedíval — nerad totiž trpím. Uprostřed sledování mi zavolali, že už za mnou nestihnou přijet. Přesto jsem se dodíval a nelitoval jsem: aspoň mám o čem psát.
Průběh byl celkem očekávaný. Z pana Zemana vyzařovala jako obvykle taková pohodová spokojenost se sebou samým, že nemohl slabší nátury, jichž bývá u obrazovek více, nenakazit. Proto s převahou vyhrál.
Pokud jde o můj dojem (jsem divák poněkud atypický), utvrdil mne v tom tisíci a jednom důvodu, proč ho ani náhodou nebudu volit. Bohužel mi pan Fischer nedodal ani jeden důvod, proč bych měl volit zrovna jeho. Mé osobní stanovisko tedy je: pokud budu volit v druhém kole pana Fischera, budu ho volit pro těch tisíc a jeden důvod, pro něž za žádnou cenu nehodlám volit Miloše Zemana.
Pokorně uznávám, že to by sice mohlo stačit pro nezvolení pana Zemana, bohužel to asi nestačí pro zvolení pana Fischera. A v druhém kole přece někdo zvolen být musí a taky bude.
Ještě pozoruhodnější a docela příznačný byl jeden zdánlivý detail. Moderátorka položila oběma debatujícím pár elementárních otázek, na něž bylo možné odpovědět jen „ano“ nebo „ne“. Jedna z nich zněla: Jel jste někdy načerno?
Kdybych na podobnou otázku měl odpovědět já, nemusel bych se ani mnoho zamýšlet. Bez váhání a zcela rezolutně a jednoznačně musím totiž prohlásit: ano! Několikrát se mi stalo, že jsem si lístek v tramvaji nebo autobuse zapomněl označit a vzpomněl jsem si až při výstupu.
Párkrát jsem si zapomněl včas koupit kupón na tramvajenku. Taky jsem se jednou nebo dvakrát ocitl na konečné tramvaje bez lístku, trafika nikde, automat tam sice byl, ale neměl jsem drobné. To by se dalo ještě okecat.
Přiznám se taky, že jsem párkrát jel jednu stanici tramvají načerno, byl jsem totiž líný si lístek kupovat a cynicky jsem kalkuloval s tím, že tu jednu stanici mi to projde. Nedělal jsem to moc často, protože jednak jsem se bál ostudy, kdyby mne čapli, jednak jsem měl jakýsi slabý pocit, že se to nedělá.
Na otázku, kolikrát jste v životě platil pokutu za jízdu načerno, mohu tedy s jistotou a s hrdostí prohlásit: nikdy. Uznávám ovšem pokorně, že to nestačí k ospravedlnění a že jako prezident bych byl nevolitelný. Proto jsem taky nekandidoval.
Oba páni kandidáti ovšem s naprostou jistotou prohlásili: Ne, nikdy jsem nejel načerno. A to mne poněkud rozladilo. Za prvé jim to ani jednomu vůbec, ani trochu nevěřím. Tak už to bývá: podle sebe soudím tebe, jsem ovšem přesvědčen, že v tomto případě je to na místě. A za druhé: kdyby to jeden nebo druhý byl řekl (tedy já si myslím přiznal), byl by v tom kus odvahy.
A bylo by to i pragmatické – volič by si mohl například říci: Hle, věc, v níž jistě v žádném případě nelže. A za druhé – sláva, je na něm něco lidského! Aspoň tedy jeden jediný důvod, proč ho volit.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
