Jepičí život ministrů. Lepší je změna pomocí voleb či odvolání než kulka do hlavy
V souvislosti s osmidenním působením Karolíny Peake na ministerstvu obrany a také s poukazem na to, že poločas „životnosti“ ministra zdravotnictví je u nás ani ne rok, mne napadlo se Vás zeptat, jestli se v takovém systému (například zdravotnictví) vůbec dá něco udělat, mít nějakou koncepci (o vizi nemluvě) a myslet dál než od výplaty k výplatě, respektive k výpovědi.
Jana L., Liberec
Současná demokracie se z tohoto úhlu jeví opravdu jako nefunkční systém, zbůhdarma plýtvající energií. Změníme-li ale trochu perspektivu pohledu, zjistíme s překvapením, že to ve srovnání s jinými epochami není zas tak hrozné. V Rakouském císařství mezi lety 1848–1860 byla průměrná životnost ministra školství asi 28 měsíců. Kdybychom nepočítali posledního z pěti ministrů onoho období, hraběte Lea Thun-Hohensteina (ministrem byl 28. 7. 1849 až 20. 10. 1860), tak to byly pouze čtyři měsíce (!). V letech 1860–1867 přešla funkce na „státního ministra“.
Za Rakouska-Uherska potom v letech 1867–1918 bylo průměrné „přežití“ ministra školství ve funkci 1,8 roku (28 ministrů za 51 let), poločas byl tedy sotva 11 měsíců. Někteří, jako třeba Karl Fidler (27. 10. 1871–22. 11. 1871) nebo Wilhelm von Hartel (2. 10. 1899–20. 12. 1899), byli pověřeni provizorní správou ministerstva sotva na jeden či dva měsíce. Za první republiky, těch zlatých časů, se mezi listopadem 1918 a březnem 1939 vystřídalo v ministerském křesle na školství 15 ministrů nebo osob vedením resortu pověřených, s průměrným setrváním ve funkci zhruba 16 měsíců. Za protektorátu byli ministři dva, Jan Kapras a Emanuel Moravec.
První „přesluhoval“ z předchozí vlády do 19. 1. 1942 a druhý do 5. 5. 1945. Každý měl tedy relativně dlouhou dobu tři až čtyři roky a teoreticky čas pracovat na nějaké koncepci. Jenže Kapras se vyčerpával retardační politikou a spolupracoval s odbojem a Moravec se omezil na bezskrupulózní kolaboraci s okupanty, již zakončil kulí, kterou si 5. května 1945 sám vpálil do hlavy. Mezi lety 1945–1948 byli ministři dva. Za komunismu (únor 1948–4. 12. 1989) bylo celkem 13 ministrů školství. V průměru tedy vydrželi ve funkci každý zhruba 37–38 měsíců, nejméně Ernest Sýkora a Vilibald Bezdíček (každý asi osm měsíců), nejdéle Milan Vondruška (11 let).
Od listopadu 1989 se za 23 let vystřídalo u nás 15 ministrů školství s průměrným trváním jejich funkce 1,5 roku, což je déle než za první republiky a jen o tři měsíce méně než za Rakouska-Uherska, vzoru to letité vládní kontinuity klasické monarchie. Je skutečně lepší, když se mocenské pozice ve společnosti obměňují, byť i častěji, než bychom si přáli, spíše pomocí voleb a jmenování či odvolání než utahováním oprátek a kulkami do hlav.
