JAKUB HORÁK: Jak jsem chřipkou došel k osvícení
Chřipkové viry jsou něco na způsob zenových mistrů, kteří nám pomáhají odhalovat naši vnitřní podstatu. Nutí nás k sebezpytování. Pokud se kdy vůbec uzdravím, podám návrh, aby obzvlášť nebezpečné virové kmeny vyhlásila UNESCO za dědictví lidstva.
Už bůhvíkolikátý den mám chřipku. Projevuje se to mimo jiné tím, že jsem nesmírně unavený - třeba vykouřím cigaretu a ta mě natolik omámí, že několik hodin spím. Tento článek píšu již osmnáct hodin, neustále během psaní usínám.
Začalo to tím, že jsem se v noci zpotil. To bylo ještě v dávných dobách těsně před Nemocí. Už tehdy jsem tvrdil přítelkyni, že na mě něco leze - odbyla mě narážkou na abstinenční příznaky, protože jsem celý víkend nic nepil. Urazil jsem se a shodil jí z postele. Nesnáším, když mě lidi nechápou. Přítelkyně kamsi odjela a už jsem o ní neslyšel. Mojí společnicí je teď Nemoc.
Biolog Stanislav Komárek na svém webu popsal, jak týden procházel terapií tmou v komoře bez přístupu světla a zvuků zvenku. V rámci buddhismu se pobyt ve tmě chápe někdy jako příprava na smrt nebo nové převtělení. Jedná se o cosi jako „čištění karmy“, píše Komárek. Popisuje, jak mu v temné komoře před očima vyvstávaly různé vzpomínky a "nedořešené životní peripetie".
Je-li tomu doopravdy tak, pak i chřipka je duchovní přípravou na smrt. Strávil jsem dva dny v polospánku a polobdění, přičemž jsem se vůbec nenudil - každou minutu mi jako ohňostroje na pozadí mysli vystřelovaly nějaké vzpomínky a pocity. Většinou nepříjemné - a bylo na mně, abych je pomalu pojídal jako nepříjemný hořký lék nebo rybí tuk. Abych vstřebával vzpomínky na různá nedorozumění, trapné chvíle, nevyřčené věci, a nechával procházet svým zpoceným tělem. Ty úzkosti a study jsou v člověku uvězněné, zůstaly tam jako anarchisté v žalářích rakousko-uherské monarchie. Nebyl na ně čas, tak se přesunuly do neviditelného podzemí. Nikdy nezmizely, neumřely v kobce na tuberkulózu jako Gavrilo Princip, pachatel atentátu na následníka trůnu rakousko-uherské monarchie Františka Ferdinanda. To, naco bychom rádi zapomněli, je kdykoliv připraveno se znovu přihlásit o své místo na slunci.
Kromě vnitřních debat s bývalými přítelkyněmi - což je můj nikoli snad oblíbený, ale velmi častý způsob buddhistické meditace (či snad křesťanské kontemplace?), zjevil se mi jeden velmi intenzivní, velmi nepříjemný pocit. Musel jsem ho zkoumat dlouho, obcházet okolo a jen jemně ho nechat do sebe vstupovat. Cítil jsem ho jako všeobecný pocit zmaru a zbytečnosti všeho. Totální zoufalství zplodilo chuť všechno vzdát, přivedlo na svět veškerou aktivitu pohlcující temné mračno hmoty. Je to snad Thanatos - pud smrti, který stvořil Freud? tázal jsem se. Nebo jsem až teď zahlédl blížící se konec světa, o kterém mí citlivější přátelé Igor Chaun a Jiří Maria Mašek píší už dobré dva roky? Neměl bych se jim omluvit, že jsem se jejich apokalyptickým líčením smál? Kde se ve mně, v podnikateli, bere ten děsivý odpor k celé existenci, ke všemu usilování?
Třetí den se mi děsivá pravda konečně zjevila v plné nahotě. Ten pocit zmaru - to je nechuť k práci. Dobře jsem si to ověřil. Pomyslel jsem na cokoli co jsem slíbil dodat - ta tíha tu byla zas. Pomyslel jsem na jakéhokoli kolegu z práce - ten děsivý kámen uvnitř se zjevil s veškerou svou tíhou. Jen jsem pomyslel na to, že bych zapnul mobil, a děsivé Beethovenovo "es muss sein!" mi zemdlelo ruku.
Dopisuji tento článek s posledním vypětím sil a netuším, zdali se vůbec ještě kdy uvidíme. Já viděl cestu, přátelé, a ta cesta mi řekla: Nepracuj! A neboť, jak mé pohasínající oko čte na zpravodajských serverech, chřipková epidemie právě probíhá, Bůh i viry budiž milostivy této zemi i nám všem.
