JAROSLAV PLESL: Hon na Klause stále pokračuje
Je to takový český národní sport. Říkejme tomu třeba kopání do mrtvoly, hon na čarodějnice nebo machrování nad odcházející ikonou. Přesně to teď zažívá Václav Klaus.
Štvanice, které dosluhující prezident čelí, přitom ještě zdaleka neskončila. S blížící se inaugurací prezidenta nového se bude spíš stupňovat. Když nemůžeme na Zemana (přece jen to bude prezident, že), tak si aspoň vybijeme zlost na jeho kamarádovi.
Začalo to odsouzením amnestie, vyhlášené 1. ledna, pokračovalo štěkáním na Klausova syna. Zatím poslední obětí antiklausovského tažení je prezidentova manželka Livia. Zbývá už jen mladší syn Jan. Ten ale pracuje ve společnosti ČEZ, a lze tedy předpokládat, že se například v Lidových novinách brzy objeví jeho výplatní páska a výše ročního bonusu. A dobře jim tak - vždyť jsme pod vládou té rodiny dvacet let tak trpěli!
Jistě, Václav Klaus není žádný beránek. Je to politik, který se na špičce mocenské pyramidy držel déle než dvacet let a pod pár věcí se podepsal. Ale neudělal nic tak zločinného, aby byl zdivočelou lůzou z Hradu vypráskán jako prašivý pes. Ze vzteku, s nímž je teď Klaus mediálně lynčován, jde strach. Koho si účetní společenských frustrací a pokladníci národních komplexů vyberou příště? Miroslava Kalouska? Ten je přece ve špičkové politice také dvacet let a také je za leccos odpovědný. Až bude mít TOP 09 před volbami tříprocentní preference, objeví se spousta hrdinů, kteří sejmou z klopy placku s Karlem a z jeho stranického místopředsedy si udělají pohyblivý terč. Věřte mi, znám tu hrdinnou českou povahu jak své ochozené boty.
Jistě, nežijeme zrovna v ráji. Ale domnívat se, že je to vinou několika vrcholových politiků, je znakem těžkého intelektuálního handicapu. Za prvé: nežijeme si zas tak špatně, abychom kvůli tomu museli hledat obětní beránky, za druhé je krajně nechutné dobíjet alfa-samce, kteří se pomalu ale jistě odebírají zesnout do křoví.
Dvacet let jsem psal do novin o Klausových chybách a omylech, o jeho nedostatcích a limitech. Když však v roce 1997 na oslabeného Klause zaútočil jeho ministr zahraničí Josef Zieleniec s tehdejším předsedou KDU-ČSL Josefem Luxem, nebylo mi dobře od žaludku. Viděl jsem ty snaživé politické nuly jménem Ivan Pilip a Jan Ruml, klepali se nejistotou, zda se jim podaří Klause dobít. A měl jsem docela radost, když se jim to nepovedlo. Mimo jiné i tento „atentát“ – jakkoli zdůvodňovaný Klausovou chybnou reformní politikou – nakonec vedl k vytvoření tzv. opoziční smlouvy. Miloš Zeman totiž v roce 1998 zcela správně pochopil, že totéž se může stát i jemu. A také se mu to o pět let později stalo, když se proti němu postavila část vlastní strany a znemožnila mu stát se prezidentem.
Velcí prostě občas čelí malým a někdy prohrají. Většinou však jen dočasně. To se v roce 1998 potvrdilo ve volbách, kdy dokázal zrazený a ponížený Klaus udržet ODS jako silnou parlamentní stranu. Miloš Zeman si svůj velký návrat zažil letos. A je třeba říct že oprávněně. Nikdo z jeho nástupců v čele ČSSD totiž nedosáhl jeho úrovně, což si voliči kupodivu pamatují. Proto začátkem března vystřídá na Pražském hradě Václava Klause.
Přesto je současná antiklausovská kampaň užitečná. Ukazuje, s jakou vervou se může část intelektuální elity postavit proti zájmům své země, jakou hysterii je schopna vyvolat a jak je odtržená od selského uvažování rozhodujícího počtu spoluobčanů.
Díky bohu, že žijeme v demokracii. Jinak by se už na Staroměstském náměstí stavěla pro Klause hranice.
