PETR HOLEC: Proč volíme obráceně
Přímé prezidentské volby umocnily paradox české politiky: totiž že velkoměstská inteligence, mladí a většina umělců volí konzervativce, zatímco venkov levici. Přitom ve vyspělém světě to bývá zrcadlově obráceně: v Berlíně, Londýně nebo New Yorku obvykle vítězí liberální levice, zatímco venkov volí tradici. Proč?
Média to přehlédla, snad kvůli alkoholovému oparu. Přesto si nešlo v den finále prezidentské volby v pražském Lucerna Music Baru, kde rozbil svůj volební štáb Karel Schwarzenberg, nevšimnout ironie: žal z prohry havlovské pravdy a lásky, do níž se kýčovitě stylizovali knížecí podporovatelé, zde spolu za hudby Rolling Stones či Franka Zappy upřímně zapíjeli šéf TOP 09 a strůjce Schwarzenbergovy nezdařené cesty na Hrad Miroslav Kalousek a lidé jako režisér Jan Hřebejk. Skoro jako by si svatí udělali mejdan v pekle.
KNÍŽE S KNÍREM
Proč ironie? Protože zatímco Hřebejk v oficiálním knížecím volebním videoklipu lidem vysvětloval, že znovu nadešel čas vrátit Hrad k havlovské polistopadové tradici, zrovna lišáka Kalouska – schovávajícího se kvůli vlastní toxicitě za knížetem – nikdo nikdy z čehokoli havlovského nepodezíral. Ostatně zkuste na něj promluvit havlovským idealistickým étosem a bude vás podezřívat, že jste ještě víc namol než on.
Kalousek vždy spíš prodával padáky než morálku. A jestli nějaký politik léta táhne na zádech batoh plný hůře vysvětlitelných věcí, je to právě on. Jako by Havel, jenž se nejen na Hradě rád odvolával na morálku, či spíš její deficit v politice, občas mluvil i o nesmrtelném Belzebubovi.
A mimochodem: právě Kalousek kdysi chtěl – ještě coby nejvyšší lidovec ve spolupráci s Jiřím Paroubkem – vtáhnout k moci komunisty. A právě jimi nyní strašila lidi umělecká fronta semknutá za knížetem. „Rudá a hnědá prasata táhla lháře a demagoga na Hrad,“ ulevil si Hřebejk bez ironie na adresu Zemanova tábora v TV Prima.
Bizarní korunu ale všemu jako vždy nasadil výtvarník David Černý, jenž si z bizarností vybudoval výnosnou reputaci; ze starého knížete s motýlkem udělal ve volebních vizuálech pankáče s čírem. Na anarchistu tak přebarvil šlechtice a (téměř) šéfa nejkonzervativnější partaje, za niž kandiduje i exguvernér národní banky: tedy nejvyšší symbol establishmentu a primární terč punku. Černý se netajil tím, že jde o ironii; něco takového totiž nepřebarvíte ani růžovou. Jenže ironie se záhy stala velmi emotivní virtuální realitou.
UMĚLCI VOLÍ LEVOU
Přitom je to celé postavené na hlavu. Ve vyspělém světě obvykle velkoměstské elity, včetně umělců, podporují liberální levici, jež taky ve velkých městech vítězí, zatímco konzervativcům zbývá venkov s herci typu Jiřiny Bohdalové či Marka Vašuta, slavného chlápka z reklamy, co se nepomočí na rande, protože jí prášky na prostatu. I když: Bohdalová zřejmě trpí vážnější slabostí pro prezidenty, jak ukazují její rozzářené fotky s těmi předlistopadovými i polistopadovými.
Je to i logické. Umělci z principu bourají konvence a tradice, které zkoušejí konzervovat konzervativci – odtud jejich jméno. Včetně svých starých privilegií, samozřejmě. Velkoměstští liberálové se naopak rádi opájejí vším moderním a pokrokovým, s čím můžete dostat do postele i jinou ženu než manželku. Zpravidla do doby, než se to týká i jich samotných.
Pro ilustraci stačí pohled do světa. Jsou to američtí levicoví demokraté, kdo tradičně vítězí ve velkých volbách na východním pobřeží USA, plném elitních univerzit a tolik nenáviděném vnitřní, rurální Amerikou. Takže to byli Bill Clinton a Barack Obama, jež spontánně podporovala většina městské inteligence a mladých muzikantů – ne konzervativní republikáni. Těm zbyl naposled starý Clint Eastwood, a nedopadlo to nejlépe.
A podobně to funguje i v západní Evropě. Málokterá mladá kapela se spontánně nadchla pro Margaret Thatcherovou. Většina mladých umělců však upřímně podporovala labouristu Tonyho Blaira. A aby britský konzervativní premiér David Cameron dokázal ukrást i hlasy mladších městských voličů, musel nejdřív ukrást i některé labouristické nápady. V Londýně i Berlíně obvykle vítězí v parlamentních volbách levice. Praha zůstává dvacet let baštou konzervativní pravice.
Za západní tradicí není velká věda. Ve velkých městech odjakživa žijí mladší a vzdělanější lidé. A jak známo, vědomosti plodí ideje, ideje plodí idealismus, idealismus plodí ideologie a ty plodí koncentráky. Naopak konzervativci se vždy pyšnili tím, že nemají žádnou ideologii. Samozřejmě než přišel Václav Klaus.
PRAHA JEZDÍ VPRAVO
Typický městský levicový liberál byl i Václav Havel, byť se stal symbolem boje proti komunismu. Viz prostředí někdejšího disentu, skupiny plné rockerů, filozofů, sociálně orientovaných kněží, liberálních levičáků i marxistů. Jediný skutečný konzervativec mezi nimi byl Alexandr Vondra, a ten to o sobě tehdy ještě nevěděl.
Zrcadlové obrácení politiky v Česku má historický původ. I když byl Havel liberální levičák a později lidem doporučoval volit zelené, případně veřejně litoval, že už neprezidentuje za premiérování Paroubka, stala se v roce 1989 levice synonymem komunismu. Navíc zatímco Václav Klaus doslova vtrhl na politickou scénu s konzervativní ODS a svým myšlením rychle ovládl nejen vzdělanější Prahu, potácela se ČSSD v limbu.
Ne že by se z toho sociální demokraté v metropoli kdy vzpamatovali: ve sněmovních volbách v roce 1996 zde získali bídných 18 procent hlasů, v roce 2010 ještě o tři procenta méně! Konzervativní pravice naopak stále diktuje: v roce 1996 v Praze volilo ODS s ODA přes padesát procent voličů, zhruba stejně jako ODS s TOP 09 v roce 2010. V letošních prezidentských volbách kníže metropoli zválcoval se šestašedesáti procenty hlasů! V USA vyhrál velká města s téměř stejným výsledkem Obama.
Ironie je, že politicky nyní Schwarzenberg reprezentuje zcela opačné myšlení než Havel, za jehož pokračovatele ho jeho obdivovatelé pasovali. TOP 09 založil a železnou rukou jí vládne Kalousek, někdejší dlouholetý lidovec. Tedy přesný opak pražského ateistického liberálního milieu. Přesto Kalousek ukradl ve volbách hlavní město v lecčems liberálnější ODS.
Možná si ale Kalousek na lidovce celou dobu jen hrál. Pak mu to ovšem kromě Lenky Bradáčové jednou podtrhne a sečte i ten nejvyšší. Je to vlastně legrace: pankáč Černý knížete podpořil i proto, že se prý stará o „veřejné blaho“, což není úplně většinové chápání socioekonomické politiky TOP 09. Tomáš Halík zase mluvil o jeho „poctivé křesťanské víře“. Snad si vzpomněl, jak kníže coby senátor za levicové zelené podpořil registrované partnerství homosexuálů. Ale možná se katolíci jen konečně zadívali i do vlastních řad.
LEVICE JSOU KOMOUŠI
Podle západní tradice by Praze měla politicky vládnout levice, tedy ČSSD. Takže i v prezidentských volbách by Černý a spol. přemalovávali na pankáče Zemana, zatímco Kalousek s knížetem by brázdili moravský venkov a vyprávěli tamním lidem, že správný hospodář ze své rodné půdy nikdy neudělá vrakoviště starých aut a chalupu nenatře tyrkysovou barvou. Vojta Dyk s Táňou Vilhelmovou by točili domácí videoklipy o nelidskosti Schwarzenbergových sociálních reforem.
Problém je, že pro Zemana, případně jeho někdejší ČSSD, se u nás skutečně může hromadně a spontánně nadchnout buď jen generace Bohdalové, nebo osazenstvo venkovské hospody po čtyřech rundách zelené. „Souhlasím s tím, že máme problém s image,“ řekl mi před časem někdejší dlouholetý poslanec ČSSD Vlastimil Aubrecht. „Nevolí nás mladší lidi a ve městech.“ Paradoxně právě tradiční voliči moderní západní levice.
I ČSSD kdysi měla šanci stát se moderní liberální levicí. Na obnovovacím sjezdu v roce 1990 se stal jejím šéfem poúnorový emigrant a profesor politologie americké Columbia University Jiří Horák, jenž ČSSD zkoušel vtisknout protikomunistický étos. Jenže už záhy jej se svou radikálně levicovou rétorikou brutálně přejel Zeman, který stranu navíc otevřel komunistům. Právě za něj se ČSSD stala protisymbolem Klausovy transformace.
Mentálně i esteticky Zeman vlastní dílo završil, když v roce 1998 představil svou vládu. Nejen v Praze zavládlo zděšení: jako by se vrátilo tradiční defilé normalizačního politbyra KSČ, v případě Miroslava Šloufa i realita. Image strany samozřejmě nijak nevylepšili Zemanovi nástupci Vladimír Špidla či Stanislav Gross. Ten jí jen přidal zlodějskou auru ODS.
O modernizaci strany se pokusil Grossův nástupce Jiří Paroubek. Jako vše v politice ovšem věc chytil za špatný konec. S oranžovou šálou kolem krku ještě víc vsadil na populistický třídní boj a mobilizaci venkova, zatímco městští vzdělanější a mladí, jimž měla být modernizace určena, se proti němu spontánně vzbouřili s vajíčky. Aby ne, když je už předtím nechal zmlátit na CzechTeku. Přitom někteří z nich do té doby volili právě ČSSD.
Z kulturní obce se pro uřvaného Paroubka nakonec nadchli jen Michal David s Kateřinou Brožovou, oba umělci svého druhu. Petru Paroubkovou nepočítám. A navíc: všichni se rádi nadchneme, když nám někdo dobře zaplatí v hotovosti. V Praze Paroubek přivedl ČSSD k patnáctiprocentnímu volebnímu fiasku. Obecně pak ještě víc stvrdil její image prokomunistické partaje hloupějších lidí.
MIREK UŽ JDE
Možná ale ve skutečnosti volí obráceně na Západě, přinejmenším podle teorie o racionální politické volbě. Ve velkých městech totiž žijí nejen vzdělanější, ale i bohatší lidé. A ti od státu, zapomenou-li na srdce a starost o chudší, obvykle chtějí jediné: aby je co nejvíc nechal na pokoji a sebral jim co nejméně peněz. Což bývá program pravice, nebo aspoň před volbami.
Navíc česká pravice, na rozdíl od té americké, neakcentuje hodnotový program (boha, homosexuály či potraty), tradiční emotivní záležitost venkova. Patnáct let se o to sice jako lidovec pokoušel Kalousek, pak si ale za krize udělal rychlý rekvalifikační kurs TOP 09 a všechny tyto pracovní zlozvyky zapomněl. Do voleb se vrátil jako naoko proevropský sociální liberál, tedy vzor městského, vzdělanějšího voliče, co nechce slyšet hradní kakofonii o homosexuálních deviantech. A hned s tím třikrát vyhrál Prahu! Možná tedy na tom punku něco bude.
