IVAN HAMŠÍK: Co nám připomněl Jan Palach
Výročí upálení Jana Palacha a fantastická filmová série Hořící keř od režisérky Agnieszky Hollandové otevřely témata, která jsou aktuální i po čtyřiačtyřiceti letech.
Vlastenectví není sprosté slovo
Scény z Hořícího keře způsobí husí kůži. Ukazují, že určitá sounáležitost národa může být pozitivní. I když „vlastenectví“ je dnes téměř sprosté slovo, protože to říká Klaus, který navíc ukradl to pero.
Nic není takové, jak to na první pohled vypadá
Každá událost má spoustu nuancí a odstínů, řekla o svém díle režisérka. Dělení na dobro, zlo a nic mezi tím nevedlo k ničemu dobrému ani při nedávné prezidentské volbě.
Těžké hledání vztahu k hrdinům
Trochu se stydíme za své hrdiny a jsme ostýchaví, když jim máme vyjádřit úctu. Proto tak dlouho trvalo, než jsme ocenili parašutisty z období heydrichiády, a proto byl Palachův čin vyhlášen významným dnem teprve nyní.
Střídání nadšení a apatie
Snadno se pro něco nadchneme a snadno upadneme do apatie. Dlouhodobé snažení o něco pozitivního nám činí potíže. Doufejme, že se nikdo nebude muset znovu upálit.
Zoufalý nedostatek společných cílů a zájmů
Vzepětí proti sovětské okupaci z roku 1968 poukazuje na to, že nás v současnosti příliš málo věcí spojuje. Frustrace z politického vývoje, znechucení z korupce a tlak na to, že správné je být více Evropanem než Čechem, vede k destrukci společnosti.
Těžké vyrovnávání s komunismem
Vyhrocená diskuse, která následovala po kontroverzním výroku Miroslava Grebeníčka, jestli se Palach upálil na protest proti komunistům, nebo na podporu socialismu s lidskou tváří, ukazuje, že jsme se s normalizační érou dosud nevypořádali.
Pohled zvenčí je užitečný
I když se budeme utěšovat tím, že Hořící keř je český projekt, zrcadlo nám nastavila jeho polská režisérka. I když pražské jaro prožila tady – nebo právě proto.
