CYRIL HÖSCHL: Jak přežít Zemana na Hradě
Dobrý den, pane profesore,
děkuji Vám za Vaše Listy, jež se zájmem čtu. Jste pro mě velmi vzdělaný a moudrý člověk. Poraďte mi, prosím, jako psychiatr i jako občan, který také určitě není spokojen s výsledkem prezidentských voleb, jak se vypořádat s povolební „depresí“ – obavami a pocitem beznaděje z toho, jakého teď budeme mít dalších pět let na Hradě reprezentanta státu. Já vím, že jsme na tom byli určitě i hůř než teď. Někteří naši prezidenti byli i vrazi (Gottwald, Zápotocký ...). Vlastně jich zatím bylo víc těch horších. Ale to zklamání je velké. Těšila jsem se, že zas přijde někdo, koho budu mít ráda a budu na něj pyšná jako na pana prezidenta Václava Havla, a ono nic. Přiznám se, že jsem půlden po vyhlášení výsledků voleb probrečela, sama jsem sebou byla překvapená, jak mě to dostalo. Jinak jsem totiž člověk celkem apolitický, nijak tím nežiju. Další věc je, že zažívám deziluzi o českém národě. Byla jsem víceméně hrdá, že jsem Češka, a neměla jsem ráda kritiky a nářky, jací jsme. Teď se mi ale v hlavě honí myšlenky, že jsme vlastně celkem hloupý, naivní a snadno manipulovatelný národ. Tedy aspoň ta část, která naletěla lživé a špinavé kampani. Bohužel to byla ta větší část. Utěšuji se trochu tím, že dost mladých se postavilo za „Karla“ a že až ta stará generace poznamenaná režimem, ze kterého se bohužel nepoučila, odejde, budeme zas trochu dál k slušnosti, kultivovanosti a ušlechtilosti. Jak se na to díváte Vy? Děkuji za odpověď.
Kateřina Smilowská z Olomouce
Všechno je vskutku otázkou měřítka. Srovnáváme-li pana prezidenta Zemana s Gottwaldem či Zápotockým, pak nepochybně vychází Zeman vítězně a je důvod k bujarým oslavám. Jenže lidé mají tendenci srovnávat vždy spíše s tím bezprostředním, případně s tím, co „by mohlo být, kdyby“. Tam pak v porovnání s kýženým ideálem (u každého třeba jiným) je realita k pláči. Kdyby se Češi srovnávali s Moldavany, tak budou jásat nad životní úrovní, jakou máme, a blahořečit všem předchozím i současným vládám. Ale protože se srovnávají s Němci (asi že jsou blíž) a s tím, co by chtěli (obraz toho se utváří nakukováním k Němcům a Rakušanům, ale nikoli třeba k Portugalcům či Řekům), mají katastrofický pocit zhrzenosti a buď se litují, nebo jsou agresívně naštvaní. Nic z toho není správně. Představte si, že při ekonomickém růstu jedno až dvě procenta jsme na tom před pár lety byli řekněme o 10 % hůř než dnes. Takže i kdyby nám teď úroveň naráz klesla o 10 %, budeme na tom asi stejně jako před nedávnem. No a co? Bylo tehdy zas tak strašně? Přežili jsme to a celkem nic se nikomu nestalo. Takže nač ta hysterie?
S tou slušností a kultivovaností je to ale bohužel mnohem horší než s ekonomikou. Zatím však naštěstí stále máme svobodu. Ta sice s sebou nese i svobodu našich spoluobčanů zvolit prezidentem někoho jiného, než koho byste si přála Vy, ale zároveň zajišťuje, že si takhle můžeme v novinách psát, že příště může vyhrát ten Váš a že Vás zatím za Váš názor nikdo nevyhodí z práce, nezavře do vězení a nepošle na šibenici. To je přece paráda, při vší té bídě, nemyslíte? Pojďme se z toho radovat.
V mladých lidech se ovšem neskrývá jenom naděje, ale i určitá hrozba. Naděje v tom, že mohou být lepší než my, protože nejsou poznamenaní komunismem. Hrozba ale v tom, že právě proto možná budou jako oběti zapomnění odsouzeni ke znovuprožití neblahých dějin. Nás starší může těšit to, že se toho snad nedožijeme. Taky dobré, ne? A pokud jde o národ, vždyť to bylo vlastně o vlas! Skoro polovina lidí to vidí jako Vy. Tak neplačte, to je přece ohromné!
