BOHUMIL DOLEŽAL: Václav Klaus - odcházení obránce barikády
Závěr prezidentování Václava Klause je asi dramatičtější, než jak si to on sám představoval - stačí odejít v klidu dřív, než ho vyhodí? Tuto sobotu, v předvečer svého odchodu z funkce, poskytl prezident rozhovor Právu. Neřekl tam sice vůbec nic nového, ale udělal to tak hezky, že stojí za to si rozhovoru všimnout.
Tak především: Václav Klaus se velmi pěkně prezentuje v roli barikádníka: nynější odpor k amnestii je podle něho vyvolán „těmi, kteří od počátku stáli na jiné straně politické barikády, než jsem stál já. To jsou pořád stejní lidé, pořád stejné útoky, pořád stejné argumenty, jak tomu bylo od listopadu 1989.“ (Připomínám, že někteří už umřeli, což ovšem na věci nic nemění – pozn.aut.) Polistopadový politický vývoj měl tedy spočívat ve vztyčení barikády a v jejím následném úporném hájení, respektive dobývání.
V prvních týdnech po listopadu 1989 ovšem Václav Klaus nevypadal zrovna na to, že právě tyčí barikádu. Nicméně stalo se a něco na tom je: česká politika od té doby čím dál tím víc připomíná pražské svatodušní bouře z roku 1848. Je hezké, že se prezident k podílu na tomto neveselém stavu hlásí. Jen mi to nějak nesedí s jeho sebehodnocením: „myslím, že jsem také základním způsobem přispěl k vytvoření standardního politického schématu.“ Co je na barikádnictví, na třídním boji pravice s levicí a naopak, standardně politického? A tvrdit, že jsme se už na počátku posunuli o kousek dál než všechny ostatní postkomunistické země, je sice česky nafoukané (ostrov demokracie ve střední Evropě), ale pokud to opravdu platí, tak spíš v tom horším slova smyslu.
Klausovi nepřátelé jsou údajně zlí, nenávistní elitáři, kteří nechtěli standardní parlamentní demokracii. U toho je třeba se zastavit. Oporou standardní parlamentní demokracie jsou podle Klause kromě barikád osobnosti, které na sebe v řádných volbách přitáhnou maximální veřejnou podporu. Takové osobnosti jsou páteří demokracie. Pak jsou tu ovšem elitářské síly, které žádnou takovou podporu nemají. Například novináři: kdo je volil, aby směli jen tak a beze všeho kritizovat hlavy pomazané voliči? Tak vzniká mediokracie, která dnes podle Klause atakuje a zastrašuje politiky. Podobnou drzost vykazují i soudci, ti taky nikdo nevolil. Tedy soudcokracie. Jsou tu dvě možnosti: buď se budou novináři a soudci taky volit, a kdo nedostane nad 50% hlasů, nesmí psát do novin ani soudit. Nebo, což je daleko jednodušší a taky obvyklejší způsob, zůstanou nevolení, ale pochopí, že jim nezbývá, než zvolené a pomazané politické lídry poslouchat. Když poslouchat nebudou, poletí.
Pokud by se u nás prosadily takové poměry, přiblížili bychom se významně poněkud exotickému typu demokracie, jihoamerické banánové diktatuře. Zbývá totiž už jen vzít na vědomí, že dostatečný způsob demokratické kvalifikace politika je silný mandát, a všechny další volby jsou už vlastně zbytečné. Proč za ně vyhazovat peníze.
Václav Klaus na konci svého volebního období názorově ztuhl do takové podoby, že by jej konečně bylo možné vytesat do kamene. Tak jako tak, pomník si zaslouží.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
