KAREL KŘIVAN: Jen si tak trochu kopnout do prezidenta
Prezident nemá rád bývalého prezidenta. Ten je ale mrtvý a nemůže k tomu již nic dodat. Senát nemá rád prezidenta, který bude prezidentem ještě 4 dny. Všichni sledují, koho má rád prezident, který bude prezidentem za 4 dny.
„Bylo to horší než zločin, byla to chyba“. Tato slavná věta je připisována jednomu z velkých hráčů francouzské politiky v časech přelomu 18. a 19. století, ministru Fouchému. Podle jiných zdrojů ji pronesl Charles Maurice de Talleyrand, známý dioplomat z období francouzské revoluce. Dnes tato věta platí jak na prezidentskou amnestii, tak na senátní reakci.
Politici mohou oslovovat v lidech buď to nejlepší nebo nejhorší. To první je těžší, protože to předpokládá od politika schopnost vést a inspirovat. Pokud politik řekne „může být lépe“, veřejnost očekává, že řekne taky „jak“. Musíte mít představu, kam by se společnost měla posunout, proč by měla jít právě vámi naznačeným směrem. Politik, který, který vsadí na „naději“, musí mít prostě pozitivní program.
Naopak ti, kteří hrají s kartou „všechno je špatně“, to mají velice jednoduché. Prostě chodí se zápisníčky mezi ledem, sledují diskuse pod články na interenetu a sociálních sítích, píší si, co všechno se národu nelíbí a pak to rozhořčeně opakují. Souhlasná reakce je zaručena, zvláště pokud politik míří na negativně naladěnou část veřejnosti, často se mu dostane uznání ve stylu „má pravdu mámo, ten jim to nandal Františku.“
Chce li politik, respektující demokratický systém, sázet na kartu nespokojenosti, přidává li přičinlivě polínka pod kotlík všeobecné naštvanosti, riskuje, že časem nebude pro dav dostatečně radikální. Lidé budou po něm vyžadovat další a další útoky, až někdo řekne, že celý ten systém je třeba změnit. To vše již tu v Evropě dvacátých, třicátých a čtyřicátých let bylo. Vyspělé, kulturní země jako Itálie, Německo nebo Československo volily strany, díky jejichž politice občané zažili velmi nekulturní období.
Válka institucí! To je vskutku přesně to, co jsme potřebovali. Ještě více rozdělit, ještě více řešit osobní nevraživost. Problémy, do kterých se permanentně zamotáváme, nám zřejmě nestačí. Potřebovali bychom znovu rozjet ekonomiku, vymyslet, jak konkurovat levnějším a pracovitějším pozemšťanům, najít svoje místo v Evropě a najít místo Evropy ve světě. Potřebovali bychom sami sebe přesvědčit, že na to máme a že jsme schopni vychovat další konkurenceschopné generace. To ale vyžaduje úsilí, představivost a energii. My si místo toho vystavujeme účty, které nemá kdo zaplatit.
