PETR HOLEC: Jak se poslední dny Václava Klause na Hradě zvrhly v obludný kult osobnosti
Co se to, sakra, děje? Končí jeden prezident a v úřadě ho demokraticky střídá jiný prezident. Tečka. A my vyvádíme jako dítě, jemuž násilím berou mámu a odvážejí ho do ústavu!
Copak jsme pořád nějaký stalinský sovětský skanzen ovládaný kultem osobnosti? Václav Klaus k SSSR kdysi přirovnal EU, teď ale podobný skanzen sám – samozřejmě s tradičně uplakanou pomocí suity svých obvyklých podezřelých – dělá z Česka.
Právě Klaus napsal před časem novinový text, v němž argumentoval, že jsme standardní západní demokracií. Snad na papíře, proč ne. Protože jestli standardní západní demokracie, existující déle než jednu generaci, něco charakterizuje, pak časté, poklidné a především nepatetické střídání vrcholných volených politiků, premiérů a prezidentů nevyjímaje. Snad jen Itálie se nemůže zbavit Silvia.
Konec Klausova prezidentování nás ale spíš než západně zavádí kamsi do Uzbekistánu vůdce Islama Karimova, jenž tolik miluje vlastní sochy nadživotní velikosti. Nechci se utápět ve zlomyslných větičkách dětinského charakteru, ale i politická éra Karimova trvá - podobně jako ta Klausova – nádherných třiadvacet let! Budu velkorysý a na někdejší Klausův nadživotní megabillboard na Letné bez potřebných povolení radši zapomenu.
Právě třiadvacet let vrcholného úřadování jednoho politika bývá časové rozpětí charakteristické spíše pro demokracie východního typu, kde se vůdci zpravidla bojí odejít od rozdělané práce, takže sem tam drží konkurenci pod zámkem. Na Západě se totiž obvykle zrovna pohodlně zabydlíte v premiérské či prezidentské rezidenci, když se konečně zbavíte balastu po svém předchůdci, načež vám už na dveře klepe nástupce, jako třeba teď Klausovi Miloš Zeman.
Jistě, Klaus neprezidentoval třiadvacet let - naštěstí. Začínal jako ministr, pokračoval jako premiér a šéf sněmovny a hradní bránu turistům ráno otvíral a večer zase zavíral pouhých deset let. V našich stále delších životech to není v podstatě nic. Ano, taky je významným politikem, navíc spojeným s přechodem od totality k pokusům o demokracii – ať už ho milujete, nebo nenávidíte. Takže si na odchod určitě zaslouží nějakou soukromou slzu. Případně radost, že končí.
Co však ohledně jeho konce v posledních dnech zažíváme především v televizi, to nemá s důstojným odchodem dlouholetého politika nic společného, tedy nechceme-li imitovat konce severokorejských tajemníků. Vše samozřejmě začal sám Klaus, když ke konci druhého mandátu začal pateticky vyhrožovat, že jestli ho někdo hodlá ošklivě zlobit, tak nikam neodejde!
Ajajaj! Tak ať nikam neodchází a proboha udělá, co chce. Ostatně tolik prostoru k osobní realizaci i naše nedokonalá demokracie poskytuje. Podívejte, jak ve skutečnosti nikam neodešel a zničehonic se seberealizoval Zeman!
Bizarní korunu všemu, jako obvykle, nasadil poslední den Klausova prezidentství jeho dlouholetý hradní kapitán Petr Hájek. S plačtivým výrazem ve tváři v Událostech, komentářích na ČT nejdřív řekl, že Václav Klaus nikdy nic neplánuje; plánuje snad EU a plánuje snad i další host pořadu Jan Švejnar, Václav Klaus ale vždy jen reaguje na dění. A protože poslední dění je zlé, Václav Klaus nikam neodejde: zůstane tady s námi, nemusíme se bát. Z USA se vrátí. Velmi podobně nedávno mluvil i Klausův další věrný kapitán Ladislav Jakl.
Jakoby mediální a estetický závěr Klausova prezidentství věrně korespondoval s jeho mentálním rozpoložením. Nejen v posledním rozhovoru s Jakubem Železným na ČT totiž necítil téměř žádnou potřebu vysvětlit některý ze svých společností nejkontroverzněji vnímaných kroků; v podstatě vystupoval jako polobůh obtěžovaný divnými pozemskými bytostmi s deficitním IQ. Právě i to odděluje standardní západní demokracie od Uzbekistánů.
