MARKÉTA LUKÁŠKOVÁ: Zakažte kouření v restauracích!
Pro mě jako pro kuřáka neexistuje větší zklamání a frustrace, než když přijdu do nějaké restaurace nebo hospody a zjistím, že je nekuřácká.
V takových případech se mi chce vzteky brečet a teatrálně odcházet pryč. Mám pocit, že na přítomné nekuřáky svou hysterií působím jako jeden z těch polomrtvých feťáků, ležících na hromadě v dnes již kultovní epizodě 30 případů majora Zemana. Po deseti minutách nadávek v hospodě zůstanu, zaberu se do rozhovoru a po hodině si vzpomenu, že bych si mohla zapálit. Vyběhnu ven a dám se do řeči s jiným exkomunikovaným kuřákem. Příjemných pět minut uteče, vracím se do tepla, kde to NESMRDÍ. A takhle se to opakuje ještě párkrát. Ráno vstanu, byt, vlasy ani polštář mi nesmrdí jako dva roky neprané džíny bezdomovce, nebolí mě hlava a já si říkám, sakra, ono na tom zákazu kouření něco bude.
Chápu, že kuřáci nadávají na nekuřácký zákon. Že se cítí diskriminovaní. Chápu jejich volání o „právo na rakovinu“. Chápu také, že ve stavebně oddělených prostorách, kde svým kouřením kuřáci neomezují a neohrožují nekuřáky, vlastně není důvod nekouřit. Už jen slovo „zákaz“ má totiž psychologický efekt. Proti zákazu je třeba se bouřit, je to omezení proti naší vůli. Možná by pomohlo, kdyby ten zákon v sobě neobsahoval slovo zákaz, nejmenoval se PROTIkuřácký, ale celé se to marketingově nějak lépe pojalo. Místo výčtu toho, co nebudeme moct, by mohl Filip Renč natočil sluníčkovou reklamu o tom, jak se budeme my kuřáci mít skvěle, když za večer nevykouříme krabičku čistě jen proto, že můžeme. Pokud bychom změnili tonalitu komunikace, dívali by se lidé na chystané omezení jinak.
Každý kuřák říká, že může s kouřením skončit hned, kdyby chtěl. Já říkám, že takovou vůli nemám a uvítám nad sebou bič v podobě protikuřáckého zákona, díky kterému utratím míň peněz, nebudu smrdět a ještě se před hospodou můžu vesele socializovat s podobně postiženými spoluobčany. Je to pro mě prostě win-win.
