BOHUMIL DOLEŽAL: Zeman útočí na svobodu slova, Paroubek ho nesmyslně hájí

Je věnována dopisu, který poslalo 93 občanů ČR českým politickým představitelům v souvislosti se Zemanovými slovy o médiích.  Vyjadřují se dva lidé povolaný: Jiří Paroubek coby mediální oběť a Jiřina Šiklová, která dopis podepsala.

Jiří Paroubek Zemana chválí: zasadil  prý „médiím“ (všem, zjevně) preventivní úder, po němž již nebude možné… „ostře napadat prezidenta Zemana a zejména jeho rodinu, tedy dceru a manželku.“  No nevím, já sice nejsem žádné médium, ale píšu do novin, pana Zemana jsem často ostře napadal, dokud ještě nebyl prezidentem, a hodlám v tom, pokud to bude potřebné a pokud si to zaslouží, pokračovat i po jeho zvolení do funkce prezidenta (jeho rodina mne nezajímá).

Nápad pana Paroubka, že by si měl prezident pozvat významné představitele médií a zkusit je přesvědčit o tom, že není monstrum, mi připadá velmi zábavný. Zřejmě tu podle jeho názoru existuje nějaké důvodné podezření, že by náš prezident mohl být monstrum, a je třeba je všemi silami rozptýlit.

Podle Jiřího Paroubka projevil Miloš Zeman svým útokem na jednostranně zaměřená, nepluralitní česká média velkou odvahu. V té souvislosti považuji za nutné upozornit, že by nebylo dobré zapomenout na jeho významné předchůdce v prezidentské funkci, Antonína Novotného a dr. Gustáva Husáka. Oba také útočili na jednostranně zaměřená, nepluralitní česká média (dr. Husák ještě předtím, než se dopracoval prezidentského úřadu), abychom byli k dnešnímu prezidentovi a jeho odvaze spravedliví, je třeba podotknout, že jejich odvaha byla přece jen o trochu menší: mluvili o „určité části“ médií, kdežto Zeman jmenoval „podstatnou část“. Je zjevné, že podstatná část je z logiky věci o hodně větší než jen ta určitá.

Jiřina Šiklová zcela korektně upozornila na to, že „petici“ (nejde o petici, ale o dopis) sice neformulovala, ale podepsala. Já jsem na tom hůř, poslání dopisu jsem inicioval, text jsem zformuloval, pomáhal sbírat dopisy a taky zařídil v rámci svých možností i technické záležitosti, související s jeho odesláním. Zároveň ale nemám nejmenší právo mluvit za všechny jeho signatáře, nejde o žádné hnutí, většinu ani osobně neznám. To, na čem se všichni včetně mne shodili, je jen a jen text, který podepsali. Dovolím tedy si na okraj jen mimo meritum věci malé věcné upřesnění k tomu, co paní Šiklová ve svém článku píše o Václavu Klausovi: Václava Klause v r. 1970 vyhodili v rámci prověrek z Ekonomického ústavu ČSAV, řadu let pracoval jako subalterní úředník v pražské pobočce ČSSB. Do prognostického ústavu se dostal až v roce 1987, kdy se bolševický režim už významně hroutil. Jinak důvody, které Jiřinu Šiklovou vedly k podpisu, považuji coby zaujatý člověk za hezké a respektabilní. Je dobré, když se v jedné věci shodnou i lidé, kteří mají třeba na spoustu jiných rozdílné názory.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.