BOHUMIL DOLEŽAL: Může si prezident vybírat velvyslance?

Podle Ústavy ČR to na první pohled vypadá, že odpověď na otázku v titulku zní „ano“. Podle článku 63, odst. 3 prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“. Prezidentovo rozhodnutí vyžaduje kontrasignaci premiéra či pověřeného člena vlády.

Celý postup je podrobně popsán na internetových stránkách MZV a Hradu. Velvyslance navrhuje vládě ministr zahraničí na základě doporučení personální rady ministerstva. Pokud vláda jeho návrh schválí, postoupí ho prezidentu republiky, který velvyslance jmenuje. Poté ministerstva zahraničních věcí požádá příslušné úřady přijímající země o tzv. agreement, tj. odsouhlasení nominované osoby. (Tento agreement bývá odmítnut jen ve výjimečných případech). A když přijímající země souhlasí, prezident dopisem hlavě přijímajícího státu velvyslance formálně pověří výkonem funkce.

Faktický průběh je možné rekonstruovat jen zčásti (jednání bývá i s ohledem na přijímající zemi diskrétní), ale řekl bych, že v tomto případě je taky zapotřebí tak učinit.

Ministr zahraničí navrhl do funkce velvyslance v SR diplomata Jaromíra Plíška. Vláda nominaci někdy začátkem února požehnala. To se zdá být zcela zjevné. Zbytek je zahalen mlhou diskrétnosti a dá se vycházet jen z toho, co prosáklo do médií – tedy s doprovodem slůvka „údajně“: nominaci měl požehnat ještě před skončením svého mandátu  prezident Klaus, načež ministerstvo požádalo slovenskou stranu o agreement. Minulý týden sdělila ČT Zemanova mluvčí (nikoli údajně), že by si prezident v té funkci přál paní Livii Klausovou. Ministr Schwarzenberg to následně (taky nikoli údajně) odmítl, rovněž pro ČT prohlásil, že prezident Klaus už měl při své návštěvě Bratislavy představit pana Plíška jako budoucího velvyslance, a že hned po Zemanově nástupu „telefonát z Kanceláře prezidenta celý proces zastavil“.

Ministr ovšem zdůvodnil své odmítnutí nejen tím, že paní Klausová nemá na místo kvalifikaci, ale že prezidentovi nepřísluší jmenovat vlastní kandidáty. Jistě, prezident vyjádřil pouze své přání (ministrův návrh je ovšem taky jen  přání) a řekl ho veřejně a dosti hlasitě.

Kompetence prezidenta, pokud jde o zahraniční politiku, jsou v ústavě formulovány dosti vágně. Důsledkem jsou neustálé prestižní spory a přetahování o kompetence mezi Hradem a Strakovou, případně Černínským palácem. V té situaci je sice pochopitelné, že se nový prezident snaží via facti své pravomoci vymezit v rámci ústavní mlhy co nejšíře, zároveň je ovšem žádoucí, aby bylo zjevné, že za zahraniční politiku v zásadních věcech odpovídá vláda a aby v té souvislosti měl ministr možnost navrhovat velvyslance s tím, že prezident má sice možnost ministrovy představy korigovat, ale ne stavět proti nim svou alternativu. Jinak bude ministr zahraničí nakonec generálem bez vojska. Pokud postoj vlády v téhle věci nebude jednotný a rezolutní, prohrála svou věc už předem a strká hlavu do chomoutu.

Bohumil Doležal

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.