KAREL KŘIVAN: Vláďa, Standa, Honza a Jirka, aneb jak se nedostat do první ligy
Co mají společného Vladimír Dlouhý, Stanislav Gross a Jan Fischer? Byli po nějakou dobu v čele žebříčků oblíbenosti politiků. A všem to ve chvíli, kdy tuto virtuální popularitu měli přeměnit v reálnou politickou sílu, bylo platné jak Paroubkovi volební kampaň.
Vladimír Dlouhý nevytáhl ODA (pro mladší, kteří si tuto stranu nepamatují: google it) mezi parlamentní stálice a jeho prezidentská kandidatura byla spíše určena korporátním šéfům (vylepšení životopisu) než domácím voličům. Stanislav Gross skončil ve chvíli, kdy jeho premiérská lokomotiva vjela do prvního neosvětleného tunelu a tragikomický konec „našeho Honzy“ Fischera můžeme sledovat on line.
Čtvrtým mušketýrem do této partičky je nyní Jiří Dientsbier. Někteří novináři stále opakují klišé o čistém Jirkovi, který byl potrestán za svoji modernost nevděčnými a zaostalými straníky. Nechápu, kde se stále bere hodnocení Jiřího Dienstbiera jako nastupující hvězdy levice. Politika je třeba hodnotit podle dosažených výsledků ne deklarovaných cílů. Jiří Dientsbier má za sebou sérii neúspěchů.
Vedl kandidátku pražské ČSSD do magistrátu. Po volbách nedokázal přesvědčit svoje straníky, aby vzali vážně jeho volební slib, že nepůjdou do koalice s ODS. Což znamená, že selhal jako lídr, protože sliboval něco, co neuměl a evidentně nemohl prosadit. Poté byl kandidátem ČSSD na prezidenta. Ta s přehledem vyhrála na podzim všechny volby. Nepochopil ovšem, že stát se reprezentantem levice není totéž jako být miláčkem internetových diskusí. Nedostal se ani do finále. Což je od kandidáta strany, která suverénně válcuje průzkumy veřejného mínění, prachbídný výsledek. Výmluva na to, že ČSSD byla rozdělená a volila většinou Miloše Zemana, neobstojí.
Úkolem politika je v první řadě získat si „vlastní“ voliče. Není li toho schopen, nesložil ještě ani politickou maturitu. Kandidáti na amerického prezidenta proto musí nejdříve přesvědčit straníky a až pak jsou vpuštěni do „velké“ arény. Dientsbier opět sliboval něco, co neuměl a ani nemohl splnit. Nakonec neobhájil na volebním sjezdu své strany místopředsednickou pozici. Což bylo překvapení jen pro ty, kteří před tím nemluvili s živým sociálním demokratem.
Jiří Dientsbier prý umí získat mladé městské voliče. Prosím pěkně čím? Má nějaké téma, které by tyto voliče zajímalo? Vyslovil nějakou „moderní“ myšlenku? Má davy fanoušků na svém Facebooku? Vystupuje nějak nekonformně? Nic takového. Je to fádní funkcionář, který má jedinou výhodu oproti svým konkurentům: zajímavé jméno. Politik by měl mít téma a schopnost díky tomu získat skupinu podporovatelů. Jiří Dientsbier neumí zatím ani jedno.
Je pravda, že kulturní milieu většiny sociální demokracie je uzavřeno ve svaté trojici českého venkova: Troška, Babica, TVŠlágr. Je pravda, že socialisté neumí oslovit svoje přirozené mladé voliče ve městech. To bude ale muset přijít jiný sekáč, než je „Pan Nuda.“
