PETR HOLEC: Bárta, Popelka a Okamura: aliance sdíleného bláznovství chce vaši zlobu!
Petr Holec se zamýšlí nad tím proč Holešovská výzva potřebuje kmotry, proti kterým bojuje. A proč naštvanost lidí potřebují i Tomio Okamura a Vít Bárta, kteří se v neděli ukázali na demonstraci Holešovské výzvy na Václavském náměstí.
Tak se nakonec stalo, co dlouho viselo ve vzduchu. Tedy - téměř: do Prahy sice skutečně přijel poblouzněný hledač „dobra shora“ Slávek Popelka z Holešovské výzvy. Místo naštvaných tisíců, které sliboval, ale na Václavák nakonec přišlo jen pár stovek různě frustrovaných a podobně jako on poblouzněných lidí. Přesto to nebyla zbytečná akce.
Zaprvé ukázala, že stále více paranoidní Popelka je opravdu blázen – stejně jako mnozí jeho sympatizanti. Abych to zkrátil: na Václaváku se odhodlaně zahleděl do řídkého hloučku svých příznivců, zaštítil se národem a zcela vážně vyhlásil „dočasnou občanskou vládu“, jež nás dovede k předčasným volbám. Které zřejmě také sám vyhlásí, řekl bych. Ani se nedivím, že Popelka vypadá nějak nezdravě; něco takového by vystrašilo i zdravého člověka.
Zadruhé se ukazuje, že z jediného Popelkova kapitálu, totiž poblázněné zloby volající po občanské diktatuře lepších lidí, začínají chtít něco vytřískat i dva obvyklí podezřelí: senátor Tomio Okamura a šéf trosek Věcí veřejných Vít Bárta. Začněme Okamurou. I nonstop přemýšlející „Moravák z Tokia“ vyhrál suverénně volby s jediným negativním tématem opřeným o masovou společenskou naštvanost – nadáváním na kmotry a zloděje, od nichž nás prý osvobodí přímá demokracie.
Záhy však v Senátu zjistil, že vykrádat v kulturácích a tělocvičnách mediální zprávy o korupci a bavit jimi frustrované lidi je mnohem snazší než ve stranicky fungujícím parlamentu něco skutečně dělat, a podezřele zmlkl. Až si všiml, že něco podobného - jen v mnohem bláznivější formě - kuje i Popelka. A tak i Okamura vystoupil na Václaváku. Od veřejného převzetí „glejtu na vládnutí“ ho zachránily pouze zbytky zdravého rozumu. Případně přítomnost jeho mladé přítelkyně, jež se v zimě a mezi blázny zahalenými do státní vlajky vůbec nebavila.
Podezřele zmlkl i Bárta, dlouho bavičská konstanta hlavních večerních zpráv i debatních pořadů. I on přišel na Václavák, na rozdíl od Okamury však veřejně nepromluvil. Krátce ovšem promluvil se mnou: naštvanost lidí svedl na vládu premiéra Petra Nečase, v níž dva roky seděl. Na což samozřejmě zapomněl. I Bárta na Václaváku větřil politický kapitál; i on fenomenálně uspěl ve volbách v roce 2010 s písničkou o kmotrech a zlodějích a nabídkou přímé demokracie, jíž pak ve vlastní straně radši zrušil, protože je příliš nevyzpytatelná. Aspoň tedy v českém poblázněném prostředí.
Nyní se Okamura s Bártou a Popelkou spojují. Nebo přesněji: začínají naivního Popelku profesionálně zneužívat. Bárta ví, že v příštích volbách končí, nestane-li se zázrak; Okamura ví, že skončí záhy, pokud sejde z očí. Oba proto potřebují ne „soumrak kmotrů“, jak se fraška na Václaváku jmenovala, ale pravý opak: potřebují kmotry a o ně opřenou zlobu lidí, případných voličů. Václavák tak byl pouhým začátkem něčeho mnohem většího. Jak znám Bártu s Okamurou, nečeká nás proto nic hezkého.
