PETR HOLEC: O čem vypovídá dokument Spřízněni přímou volbou? Nejen o tom, že dokumentaristé mají hlavně mlčet

Česká televize odvysílala tento týden dokument režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy nazvaný Spřízněni přímou volbou. Ukazuje především dvě věci: zaprvé, že nejlepší věci se o kandidátech dozvíte, když se jich dokumentaristé na nic neptají a pouze nechají běžet kameru. A zadruhé, že největší moudrost jako obvykle nepochází od Vladimíry Dvořákové, televizní politoložky s historickou trvalou na hlavě, ale od obyčejných nosičů nábytku.

I já mám samozřejmě nyní tendenci zaměřit se v dokumentu hlavně na dva finalisty prezidentské volby, na vítěze Miloše Zemana a poraženého Karla Schwarzenberga. Až ve finále totiž volba dostala správnou intenzitu. Člověku je například obou dokumentaristů až líto, když na Zemana vykřikují jako malí kluci cosi o penězích od Lukoilu, zatímco se budoucí prezident sebevědomě sune vpřed svým vláčným krokem, kdy nikdy nevíte, jestli zrovna neupadne. V dokumentu nakonec padají spíš dokumentaristé.

Mnohem víc však o Zemanovi a lidech okolo, včetně ostatních kandidátů i organizátorů prezidentských debat, vypovídá moment, kdy Jiří Dienstbier naštvaně a jaksi rezignovaně komentuje na chodbě fakt, že si Zeman drze zapálil ve společné místnosti cigaretu, přestože většina delegátů nekouří, ani nechce podobně jako on páchnout po popelníku.

Nebylo to samozřejmě poprvé ani naposled, Zeman si i na téhle své nezdvořilosti hrdě zakládá, snad dobře zná své voliče. Dovolil si to i v nekuřácké budově, kde se konal poslední sjezd ČSSD, zatímco všichni delegáti poslušně kouřili ven. Možná za to mohlo i srdečné požehnání od jednoho z delegátů, pražského kolotočáře Václava Kočky.

Sakra, řekněte mi: to u nás na prezidenta fakt kandidují jen takoví srabi, že neumějí Zemana i s jeho popelníčky vykázat, kam patří? A utápíme se stále mentálně natolik v komunismu, že se i nekandidáti bojí Zemanovi říct, že zákony a pravidla platí v demokracii pro každého, a pro prezidenty zvlášť? Jak pak máme dodržovat zákony my, plebs? Ostatně ani severokorejský fešák Kim si nekouří, kde se mu zachce. 

Úplně nejlepší moment dokumentu se ale podle mě týká knížete. Ten v jednom okamžiku sedí a podezřele klimbá na jedné z debat s voliči, zatímco se herec Petr Rychlý – a teď si touto jeho profesí nejsem úplně jist – křečovitě snaží dělat z jeho obecně známých nedostatků přednosti. Sledovat stálici laciných TV seriálů, jak se s rudým čírem na hlavě pitvoří ve prospěch uměle malovaného dobra, je ještě horší než sledovat Rychlého, jak se v TV pitvoří ve prospěch vlastního konta.

Zatímco tomu lidé v sále zkouší uvěřit, protože alternativa není lepší, komentuje to jeden z mužů, kteří sál pro debatu připravovali. Zhruba říká následující: koho chce kníže lakovat, že i on není běžný politik, na které jsou lidé stále naštvanější, když v parlamentu i vládě sedí několik let jako ministr a šéfuje vládní politické straně? Myslí si opravdu on i jeho tým, že jsme taková hovádka, že starému pánovi prostě přimalujete číro - a všechno je jinak?