PETR HOLEC: Krize? Za použití tohoto slova by se měla platit krizová pokuta!
Po sexu, vraždách, korupci a Stanislavu Grossovi si média našla novou prodejní mantru: krizi. A čím více ji máme, tím lépe, zdá se. Viz třeba moderátorka pořadu ČT Před půlnocí Šárka Bednářová. Filozofující blondýna se nedávno zamyslela při rozhovoru s režisérem Ferem Feničem a vykouzlila hned tři krize! Ekonomickou, morální a kulturní.
Svým způsobem Bednářové rozumím. Podíváte-li se na nákupní košík průměrného Čecha plný šunkové vody a slev, běžnou politickou tiskovku a padesátiletou kariérou Karla Gotta, můžete lehce propadnout dojmu ekonomické, politické a kulturní krize. Případně i kamarádíte-li se jako Bednářová až příliš s Lubomírem Zaorálkem, mužem plným všech nejhorších krizí…
Co ale ve skutečnosti, a zvlášť v Česku? Ano, zažíváme vleklou recesi i rekordní nezaměstnanost a průmyslová výroba má podobně zápornou tendenci jako důvěryhodnost vlády. Ani jedno nicméně neznamená krizi; hospodářský pokles se pohybuje kolem jednoho procenta, nezaměstnanost nikdy nepřekročila deset procent a hyperinflace zůstává zbožným přáním věrozvěstů zkázy. Navíc jsme na rozdíl od mnohých jiných zemí nikdy neměli ani bankovní, ani realitní, ani dluhovou krizi.
Ne snad že by nás před nimi uchránily osvícené vlády. V případě bank (máme převážně jen pobočky těch zahraničních) i nemovitostí (mladý trh s hypotékami a přísnější půjčování peněz) jde spíš o určitou zaostalost – v tomto ohledu jistě pozitivní; v případě dluhu jsme sice i my úspěšně vykročili na známou cestu, od krize jsme ale pořád stejně daleko jako od západních platů.
Můžeme si ale krizi sami připravit, budeme-li o ní s mediální posedlostí mluvit. Krize, podobně jako její hrozba, je totiž do určité míry i psychologická; vyslechnete si párkrát v televizi přední členy vlády – a radši zašijete i poslední korunu do polštáře! O krizovém chování lidí slyším poslední dobou i od svých známých, podnikatelů. Lidé například šetří v restauraci či při nákupu vína. Ne však proto, že by ztratili práci nebo měli menší plat – mnohdy i naopak. Všichni prostě jen mluví o krizi a aktivně podle toho i jednají, šetří. Jistě, ne že by nižší spotřebě nepomohla i vyšší DPH, dar protidaňové vlády.
Jak perverzně krizové myšlení ovlivňuje náš podhled na svět, jsem si uvědomil při čtení článku ve Financial Times o bankovní krizi na Kypru, což nepochybně krize byla. Ne však životní, nebo určitě ne plošně. Autor reportáže popisoval údajnou životní krizi běžných Kypřanů demonstrujících proti… jejich vlastní záchraně převážně německými penězi. Do notesu mu brečela jedna z běžných rodin. Až na konci článku reportér popsal její životní standard: drahé značkové oblečení a sluneční brýle, BMW X5 a úspory ve výši 180 000 euro, dost pravděpodobně ne na jednom účtu. Rozčilená žena se přesto zcela vážně zeptala, z čeho teď budou žít?
Je to mediální ironie. Když jsme zažívali hospodářský boom a i finančně pologramotní lidé kupovali jak vzteklí nejpředraženější byty v Evropě postavěné na nejstrašidelnějších místech, ukazovala nadšeně média je, čímž jen živila jejich následovníky. Když nyní zažíváme recesi, fascinuje média naopak údajná krize, s níž to funguje úplně stejně. Možná by neškodil mediální zákon, samozřejmě stejně dočasný jako nejrůznější daně: každý, kdo v médiích řekne slovo krize, zaplatí krizovou pokutu.
