PETR HOLEC: Máte taky blbou náladu? Možná si za ni můžete sami
Dokument Jana Látala nazvaný Hradčany, který uvedla v neděli Česká televize, pátral v obci Hradčany během prezidentské volby po našem vztahu nejen k prezidentství. Potvrdil to, s čím se setkávám během své práce: naše tzv. blbá nálada částečně vychází ze zcela nerealistických očekávání toho, co pro nás mohou udělat politici, a nepochopení principu demokracie.
Mnohdy jde až o patologicky romantický vztah. A znáte definici romantiků: jde o osoby trpící rozporem mezi snem a skutečností, což zpravidla neplodí nic dobrého. Nebo naopak až moc dobrého, viz Táňa Fischerová. Starší muž držící doma nástěnný prezidentský portrét Václava Klause v dokumentu například celkem upřímně říká, že by se měla vyučovat úcta k prezidentům. Jejda! Snad si jen vzpomněl na téměř půlstoletí, kdy se vyučovala úcta k prezidentům typu Gottwalda, Novotného či Husáka, což nebylo nic jiného než výuka úcty k vládě KSČ.
V demokracii to totiž funguje přesně naopak: politici se ucházejí o naši úctu či přízeň; někdy ji získají, jindy ne. Poslední dobou spíš ne, přesto je ale volíme. Pokud deficit úcty nepřejde přímo v neúctu, teror a vládu bláznů, řekněme třeba z Holešovské výzvy, nic moc špatného se neděje. Jen politikům sem tam někdo přimaluje tykadla na billboardu, případně na ně vystřelí vzduchovou pistolí. Říkejme tomu výplň stále delších večerních TV zpráv o ničem. Nebo jinak: nemusíte zrovna uctívat prezidenta Miloše Zemana, abyste žili spokojený život.
Politici ani neurčují náladu v zemi, nebo ne pouze oni. Ani nám nemůžou příliš pomoct, jak se v dokumentu domnívá jedna žena. Ostatně umíte si představit, jak za vámi přijde politik a nabídne vám pomoc? Zazvoní zvonek, za dveřmi stojí Jaromír Drábek se svým náměstkem a říká: Ahoj, nesu vám sKarty pro celou rodinu… Kromě Víta Bárty pomáhajícího nám v roli ministra vnitra asi nic horšího neexistuje. Kdysi zkoušeli lidem pomáhat komunisti a skončilo to frontou na banány. Politici v podstatě jen lajnují hřiště, na kterém my hrajeme. Že ho občas lajnují hlavně pro sebe, vychází z podstaty jejich profese. Jsou přece politici, ne?
Doufám, že mě nikdo nepodezřívá z náklonnosti k politikům. Za své životy, stejně jako za náladu, si ale můžeme převážně sami. Byť samozřejmě máme tendenci svalovat i soukromý neúspěch na politiky, stejně jako máme tendenci svalovat vinu za kocovinu na hospodského. Ano, během dvaceti let budování demokracie to naši politici trochu přehnali s korupcí, takže se nyní nacházíme v určitém momentu extrémního nihilismu; buď vyrazíme směrem k Bulharsku, nebo západně.
Stejně extrémním nihilismem je ale stále rozšířenější paranoia, že politici můžou za všechno špatné, co v životě prožíváme. Tak omnipotentní nebyl ani Jiří Paroubek! Zaprvé politici nejsou o moc zkorumpovanější než my, viz časté úplatky v soukromém sektoru nebo u lékaře. A zadruhé politická korupce ve skutečnosti nijak nezlepšuje ani nezhoršuje osobní život většiny z nás, tedy pokud nemáte s politikou co do činění. Vlastně bychom za to měli být rádi: jakmile politici začnou příliš ovlivňovat náš život, je čas vytáhnout klíče!
