KAREL KŘIVAN: Za všechno můžou ti druzí
Je hezké mít sny. Ale ještě důležitější je pro jejich vyplnění něco udělat.
Jsme experti na obviňování jiných z vlastních neúspěchů. Na Habsburky jsme svedli, že jsme se spolu s poručíkem Dubem „naučili politizovat“ a ne dělat politiku. Později jsme na „hrdý Albion a sladkou Francii“ svalili naše rozhodnutí nebojovat. Volili jsme komunisty, ale to už prý bylo stejně rozhodnuto na Jaltě. Uvěřili jsme politikům, kteří byli vychování Moskvou a pak jsme se hrozně divili, že dali přednost poslušnosti před svobodou. Dneska zase říkáme, že kdyby „se nekradlo“, měli bychom se skvěle. Chyba je prostě vždycky v těch druhých.
Každý den čtu kolik peněz by zbylo „pro lidi“, kdyby se nekradlo a nebyla korupce. Kolik peněz by se dalo ušetřit, kdyby něco stavěla jiná firma. Prostě všechno by bylo báječné, kdyby kolem nás byli samí svatí. Většina z nás by tak mohla ležet dál na posteli, popíjet pivo, koukat na televizi a „užívat si to“.
Mimochodem „užít si to“ - fráze roku a touha současně. Užíval si Kolumbus svoji cestu přes Atlantik? Užíval si Churchill válečná léta? Užíval si Armstrong cestu na měsíc? Oni to prožívali vášnivě a s vědomým rizika, které podstupují – ale opravdu si to UŽÍVALI?. My si chceme jen užívat a ještě považujeme za samozřejmost, že se o to „někdo“ postará. Takže když si neužívám, tak to není chyba moje, ale někoho jiného.
V minulém Reflexu bylo hezké povídání cestovatele, který projel trabantem kus světa. Říkal tam, že pro úspěch takové cesty potřebujete „sen, tvrdohlavost a štěstí“. Souhlas. Je důležité mít sny a jim za nimi. Vidím přeplněná nákupní centra, kde lidé sedí v narvaných kavárnách u předražených káv (inu krize) a nadávají na svět, protože takhle špatně prý nebylo ani za komunistů. Sní o lepším světě a jediné, co dokážou, je nadávat u kávy.
Přitom opravdu svobodný svět vyžaduje lidi, kteří jsou ochotní převzít odpovědnost za svůj život. Svoboda, která většině z nás spadla do klína díky činnosti jiných, není něco, na co máme nárok, a co si prostě užijeme. Je to každodenní starost o sebe (abych byl nejlepší), o svoje okolí (aby ho neovládli lotři), o svoji komunitu (aby ti nejslabší nezůstali moc pozadu).
Může se zdát, že se nefunkční Evropa blíží k volbě mezi diktaturou ulice nebo diktaturou paláce. Není tomu tak. To jen spousta rozumných lidí ještě nenašla k sobě cestu.
