MARKÉTA LUKÁŠKOVÁ: Chodíte jíst do restaurací? A chcete dostat přes hubu?
Klasická scéna v průměrné české restauraci. Přijdete, usadíte se. Když máte štěstí, do deseti minut si vás zpoza baru všimne otrávená servírka a přišourá se k vám s jídelním lístkem.
Nemá z vás radost, zrovna s kolegyní chtěly jít na cigáro a vy jim kazíte zábavu. Za dalších dvacet minut vám přinese objednanou vodu za 40 korun, protože vodu z kohoutku nemají a používají ji maximálně na propláchnutí kusu hadru. Ano, přesně toho, kterým vám před chvílí "utřela" stůl. Po objednávce jídla vám prskne na stůl kýbl s příbory, o chvíli později další kýbl s oblemcanou lahví kečupu a balsamica, přičemž obě nádoby používal naposledy někdo před pruskorakouskou válkou. Pokud chcete po jídle platit zvlášť, tak samozřejmě jen na baru na stojáka u pokladny jak Vlasta Burian, ona se kvůli vám nebude honit jak kráva sem tam s lístkama po place. Výraz na její tváři ve chvíli, když vám říká nashlééé, vám pak napoví, jestli to spropitné, co jste jí dali, vůbec za něco stálo.
Většinu českých restaurací totiž totiž jejich majitelé chtěli mít odjakživa. Splnili si tak sen, to je v pořádku. Průser nastal ve chvíli, kdy jim tam začali chodit lidi (samozřejmě čest všem výjimkám, kterých naštěstí přibývá). K sepsání tohoto komentáře mě dohnalo chování jedné paní v restauraci, kam chodím na oběd. Objednala jsem si jídlo z poledního menu, všichni okolo mě už dojídali a platili, a já seděla bez jídla a marně se snažila naprosto ignorující paní upozornit, že bych se taky ráda najedla. Když jsem si máváním na ni po půl hodině v podstatě vykloubila ruku, přišla a vysmála se mi, že moje chybějící jídlo není chyba obsluhujícího personálu, ale kuchyně. Žádná omluva, žádná informace o tom, jestli mám v hospodě rozbalit spacák, upéct si buřta na ohni, anebo to vzdát a jít jinam. Proč by se mi omlouvala, vždyť ona je servírka a já jsem host. Já jí platím peníze za to, že mě obsluhuje, ale ona mi nebude dělat služku, natož aby ke mně byla slušná. Takových zkušeností mám nesčíslně a dohání mě to pak k tomu, že když v nějaké restauraci nebo hospodě narazím na slušnou a milou obsluhu, mám chuť je požádat o ruku a poslat jim květiny za to, že jsem během hlavního chodu nedostala přes hubu. U nás totiž není zvykem se chovat v duchu náš zákazník – náš pán, natož umět přijímat stížnosti hostů, natož se omluvit za chybu. Číšník je u nás prostě pingl, a tak pingluje, a v tom přece není žádná věda, může to dělat každej, a když má host problém, tak si jen vymýšlí ve snaze ho ponížit.
Nechodím na jídlo ani do Alcronu, ani do McDonaldu. Vybírám si zlatou střední cestu. Mám ráda místa, kde dobře vaří. Jenže k čemu je, že vám kuchař ten steak ugriloval z odborně uříznutého a pečlivě pěstěného kusu vlastního biozadku, když obsluhující personál má chování řeznického psa. Představuji si, jak by s podobným přístupem fungovalo vydávání časopisu Reflex. Čtenáři, trhněte si nohou, dneska má grafička menstruaci, korektorka syna v nemocnici, šéfredaktor se blbě vyspal, takže vydáme o dvacet stran míň a nečekejte, že to bude za něco stát. Pokud si chcete stěžovat, že jste za svoje peníze koupili nekvalitní výrobek, tak si stěžujte, my vám příště flusnem do prostřední dvojstrany. A vůbec, my jsme jen redaktoři, za všechny chyby může tiskárna, takže rozhodně zapomeňte na omluvu.
Vtipná představa. Dost dobře nechápu, proč se prací číšníka/servírky živí lidé, kteří nemají rádi lidi a nemají rádi svou práci. Ráda bych jim ale vzkázala: milí zpruzelí vyjmenovávači příchutí džusů, běžte dělat něco jiného, třeba kácet stromy do lesa. Všichni si stěžují, že my Češi jíme blafy, neumíme platit spropitné a vůbec jsme takové tupé stádo dobytka, pokud jde o stravování. A nemůžeme se tomu divit, když celý tenhle festival amatérismu začíná už v rukou číšníka. Ten je vám leckdy schopen i ten nejluxusnější steak z argentinského býčka hodit na stůl jak Helena Fibingerová kouli po amputaci ruky, s výrazem čtrnáctileté dívky, které právě rodiče zabavili mobilní telefon.
