CYRIL HÖSCHL: Psychiatrie není vševědoucí
Psychiatrické nálepky místo nadávek vedou k politické diskreditaci.
Vážený pane MUDr. C. Höschle,
po zhlédnutí sobotního vydání Hyde Parku s MUDr. J. Hnízdilem jsem nevycházel z úžasu, čím vším se může pochlubit dnešní medicína – konkrétně psychiatrie. Jeden z občanů položil p. Hnízdilovi dotaz, jestli lze pojímat určení psychického stavu našich politiků prostřednictvím televizní obrazovky jako diagnosticky korektní (odpověď najdete v čase 37:50 min vysílání zde: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/6.4.2013). MUDr. J. Hnízdil vzápětí sebejistě odpověděl, že takové určení psychického stavu provést určitě lze. Na rozdíl od p. MUDr. J. Hnízdila se cítím být laikem, přesto mne ohromily možnosti současné psychiatrie. Až donedávna jsem žil totiž v laickém domnění, že užití diagnostického oka lze uplatnit výlučně v bezprostředním kontaktu s pacientem. Zdá se, že se časy mění, protože to není první odborník, co se poslední dobou zasvěceně vyjadřuje k psychickému stavu předních politiků a dalších persón.
Děkuji za Vaši odpověď. S pozdravem a přáním pěkného dne
Michal Možný
Vezměme to jinak: co je úkolem lékaře? Především pomoci pacientovi. Chápat roli lékaře jinak, například politicky, je nebezpečné a v nepříliš dávné historii to vedlo ke zneužití psychiatrie, jež byla nucena k nálepkování a izolaci politicky nepohodlných jedinců. Za nacistů takto bylo zneužito i veřejné zdravotnictví a „eugenika“ (sterilizace či likvidace nevhodných jedinců). V obou případech se k tomu nechali zneužít lékaři, někdy i významní profesoři. To je jeden z důvodů, proč by se psychiatrie měla udržovat v mezích medicíny. Koho tato otázka zajímá a čte anglicky, může si kliknout na hoschl.cz, do vyhledávacího okénka zadat slovo limits, odkliknout a z nabídek vybrat článek z roku 2000 v Acta Psychiatrica Scandinavica s názvem Rights and responsibilities of the psychiatric profession. To mimo jiné znamená, že diagnostikovat a léčit lze člověka pouze na základě vyšetření, jež zahrnuje i osobní setkání, pohovor (odběr anamnézy), tělesné vyšetření a případně vyšetření pomocná, včetně laboratorních a zobrazovacích, v psychiatrii též psychologických. Bez takto postaveného plánu neuzná a neuhradí diagnózu a léčbu žádná pojišťovna. Proč by ji měl uznávat občan? Další rolí lékaře však může být i úloha soudního znalce. Jako znalec lékař nemá za úkol určit a léčit nějakou nemoc, nýbrž ve službách soudu či orgánů činných v trestním či občanskoprávním řízení, vzácněji ve službách jednotlivce, odpovědět na otázky, zda je příslušná osoba schopna plnohodnotné účasti na soudním líčení, zda je schopna porozumět jeho obsahu a smyslu, případně zda byly, či nebyly v době spáchání inkriminovaného činu zachovány ovládací a rozpoznávací schopnosti dotyčného. Jinými slovy, zda byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládnout. I zde se však předpokládá osobní kontakt vyšetřujícího s vyšetřovaným a znalecký posudek pouze „přes obrazovku“ je chápán jako profesionální selhání a může vést až k odnětí znaleckého oprávnění.
Na druhou stranu je pravda, že psychiatrie pracuje zejména s posuzováním chování a prožívání pacienta či klienta a že zejména patologické chování lze do značné míry posoudit i na základě veřejně známých projevů a pozorování jedince, tedy bez kontaktního vyšetření. To však neznamená, že to stačí. Jistě je to v některých případech dost na psychologický popis osobnosti či psychopatologických rysů, nikoli však na kvalifikovaný závěr. Navíc nejde ani o pomoc pacientovi, ani o znaleckou činnost (v tom případě by byla nepřijatelně odfláknutá), takže to vlastně do medicíny nepatří a je to tak dobře. Používání psychiatrických nálepek namísto nadávek k diskreditaci politických protivníků vede k další stigmatizaci oboru a poškozuje pověst a zájmy zejména těch skutečných pacientů, již psychiatrii potřebují a kteří vůbec nestojí o to, aby byli srovnáváni s veřejnými škůdci a zloději. Takže prosím, neví-li někdo kudy kam, nechť si falešně nepomáhá zneužíváním psychiatrie.
