BOHUMIL DOLEŽAL: Zeman zase zůstal svůj
Tedy aspoň to tvrdí sociolog Antonín Rašek ve čtvrtečním Právu (Úskalí ahistorického pohledu), a alespoň v tom jediném má jistě pravdu. Týká se to prezidentova nedávného vyjádření, že sudetští Němci mohou děkovat za odsun, protože jim jinak hrozil trest smrti.
Pan Rašek vytýká „kritikům“ (není jasné, zda kritikům tohoto Zemanova výroku, jenž podle něho byl pouze „nediplomatický“), ahistoričnost. Pro pana Raška je základním historickým zážitkem německý teror za okupace. Já jsem o něco mladší, narodil jsem se v roce 1940, a tak mi není jasné, zda patřím do kategorie „pamětníků“, kteří podle něho lžou, nebo jen k těm, kteří by si měli doplnit vzdělání.
Milý pane Rašku, problém je v tom, že Vaše historičnost je nějak úplně, ale úplně jiná, než historičnost moje. Aniž bych chtěl jakkoli problematizovat německé zločiny za okupace, je pro mne toto období něco jako protireformace v šestnáctém století: záležitost všestranně odsouzeníhodná (taky odsouzená) a tedy uzavřená, která už do naší současnosti nijak nezasahuje. K mojí historičnosti patří dlouhých (přinejmenším) dvaačtyřicet let, kdy jsme byli kolonií (nebo protektorátem, chcete-li) komunistického ruského impéria. Teror byl jistě na první pohled méně brutální než ten německý, ale sedmkrát delší a zasahoval - jistě v různých obdobích s různou silou - do každodenního života lidí. Politické procesy padesátých let pamatuji jako dítě, přesto jsem pochopil, že se tu děje něco, co v civilizované Evropě dosud nemělo obdoby.
Pak srpen 1968. Normalizace, její poslední léta, období, kdy se nám otevřela cesta do svobody. A konečně vznik samostatné ČR. A tento vývoj, nabytí svobody, jak se právě teď bohužel zvlášť výrazně ukazuje, není dosud uzavřený a rozhodnutý. Ne snad proto, že by nám hrozil návrat „komunismu“, ale že se dnešní demokracie mj. i díky naší nedostatečné reflexi minulosti může snadno opět zhroutit do autoritativního způsobu vládnutí. Nezlobte se na mne, ale právě pro to poslední považuji tuhle svou historičnost za legitimnější, než je ta Vaše.
Tolik obecně, teď k jednotlivostem.
Pan Rašek mluví tom, že nacisté vědomě likvidovali inteligenci, vojáky, sokoly a komunisty (roztomilý výběr), a majetkové škody že byly vyšší než majetek sudetských Němců. Byli ovšem sudetští Němci totéž co „nacisté“? A platí, že občan ručí svým osobním majetkem za zločiny autokratického režimu? Podle dekretů bylo k „vyvinění“ třeba prokázat, že člověk zůstal věrný ČSR, nikdy se neprovinil proti národu českému a slovenskému a navíc ještě trpěl pod nacistickým terorem nebo se účastnil odboje. Kdyby se podobná kritéria uplatňovala i na nás ve vztahu ke „komunismu“, stáli bychom listopadu 1989 na náměstích s holými zadnicemi.
Pan Rašek mluví o tom, že lidé šest let žili ve strachu, strádali a prožívali válku, což nemohlo nepřerůst v nenávist. Jenže proti nenávisti je třeba vždycky, za všech okolností bojovat. To, co je pochopitelné, je něco jiného než to, co je správné.
Pan Rašek mluví o tom, že na konci války přišlo o život kolem pětadvaceti tisíc Němců – třetina v probíhajících bojích, třetina spáchala sebevraždu, zbytek zahynul při obsazování pohraničí. Obětí bylo nepochybně víc a tvrdit, že třetina zahynula v bojích a třetina se sama zabila, znamená vlastně ty lidi z obětí vyjímat a zároveň naznačovat, že si za to mohou tak trochu sami.
Uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby k „rozhodnutí velmocí“ nikdy nedošlo, je nesmyslné. Jednak nešlo o žádné rozhodnutí velmocí, velmoci prostě vzaly na vědomí, že deportace, které už spontánně probíhaly, jsou nevyhnutelné (a tím za ně převzaly spoluzodpovědnost). Podstatné je, že podobná opatření jsou nepřijatelná a nelidská. Vymlouvat se alibisticky na to, co by se bylo bývalo stalo, kdyby se bylo bývalo stalo něco jiného než to, co se stalo opravdu a neodvolatelně, je nepřijatelné a nedůstojné.
A konečně: nemohu se zbavit dojmu, že rozdmychávání protisudetoněmecké hysterie (dnes, v době, kdy drtivá většina odsunutých už nežije) je účelové: slouží k tomu, aby železná opona, která nás dělila od civilizovaného Západu (k němuž už dlouho patří i Německo), existovala pořád aspoň v nehmotném slova smyslu. Hodí se to nepochybně mnoha cynickým politickým manipulátorům u nás doma i v „blízkém zahraničí“.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
