BOHUMIL DOLEŽAL: Napůl tajný projev Miloše Zemana
Zamyšlení nad tím proč Miloš Zeman nepublikuje texty svých projevů, proč se dnešek nedá srovnávat s protektorátem a také o tom, že na současné politické situaci má část své odpovědnosti.
Pokud jde o publikaci písemné podoby svých veřejných vystoupení, volí nový český prezident úplně jiný postup než jeho předchůdce. Zatímco Klausovy projevy a veřejná vystoupení byly na jeho internetových stránkách někdy ještě dřív, než byly proneseny, Miloš Zeman je velmi skoupý. Proto jeho nedělní proslov před budovou Českého rozhlasu není na hradních stránkách ani ve chvíli, kdy píšu tyto řádky (tj. v pondělí v 15.00 hod.). Dá se to snad vysvětlit tím, že Klaus si svá vystoupení pečlivě připravoval, kdežto to, co řekne jeho nástupce, je asi hotové až chvíli poté, co projev dokončí. Nezbývá mi tedy, než se spolehnout na „podstatnou část českých médií“, především na ČTK.
Podle „podstatné části médií“ Miloš Zeman prohlásil, že hlubinnou příčinou toho, co českou společnost potkalo v době okupace, bylo vzrůstající ponížení národa a ztráta důstojnosti, vyvolaná tím, že se lidé nemohli svobodně vyjadřovat, že nemohli svobodně volit, že byli manipulování. To nabudilo hněv, nenávist a vztek, který u našeho národa, nebo aspoň v jeho podstatné části, může být vyvolán právě takovými formami ponižování lidské důstojnosti. Potud Zeman. Problém se zdá být v tom, že těžko hovořit o ztrátě důstojnosti u těch, kteří se okupačnímu režimu protivili, což tehdy znamenalo tak či onak riskovat život. Těch lidí bylo poměrně málo, jistě, tak to za podobně vypjatých okolností bývá. Nebyli ale náhodou oni víc národ než třeba ti, co s režimem kolaborovali? A není už vzhledem k nim mluvit o „ztrátě důstojnosti“ poněkud přehnané?
I proto považuji za sprosté psát např. o tom, že za heydrichiády český národ hajloval na Václaváku (pravda, to prezident neříkal, říkali to v minulosti jiní). Obávám se, že člověk, který nasazuje v boji život, nemá na vztek a nenávist dost času, má spoustu jiných, vážnějších starostí. Vhodná chvíle pro nenávist a vztek je ve chvíli, kdy nebezpečí pomine, a živnou půdoupro uplatnění vzteku jsou duše, trýzněné špatným svědomím. Což se ukázalo např. hned poté, co se okupační režim zhroutil. Povinností zodpovědných politiků je takovým destruktivním emocím rozumně a cílevědomě čelit. Česká politika se tehdy naopak na vlně vzteku a nenávisti vezla až do tvrdého dopadu v únoru 1948, a nenávist a vztek zůstaly i pak hybnými silami nového režimu a nových kolaborantských elit.
To pan prezident nepřipomněl. Je těžké mu vyčítat, co neřekl. Dá se mu ovšem plným právem vyčítat naopak to, co řekl poté. Dnes prý mohou být vyvolány nové formy ponižování lidské důstojnosti u lidí, kteří ztratili práci a novou nemohou najít, a u poctivě pracujících, za jejichž zády vyrůstají bez práce zbohatlíci. Politici by se tedyměli snažit, aby kvůli jejich chybám nebylo nutné nové pražské povstání. Především, pan prezident není, ani když byl zvolen přímo, žádný Bůh otec, vznášející se nad močálem nynější české politiky. Je do ní od jejího vzniku v r. 1989 namočen až po uši. I proto by měl za ni cítit spoluzodpovědnost, aby se v ní nakonec vztek a nenávist znovu a trvale neprosadily, a ne vyhrožovat svým kolegům politikům, že když se nebudou dost snažit, všechno to bouchne a on tomu bude jen přihlížet z oblaku své velebné neutrality. A skrytá, leč přítomná paralela dnešní situace s protektorátem je něco naprosto neuvěřitelného.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
