JAKUB HORÁK: Podivná mše za Večerníčka, Krtečka a Cipíska s Rumcajzem
Kardinál Duka pozdvihující figurku Večerníčka, plyšový Krteček pozorující před oltářem shromážděné ministranty, obrázky Manky, Cipíska a Rumcajse spolu s postavami v komžích vytvářely dohromady tak surreálné panoptikum, že jsem si nejprve musel protřít oči. Ne, nebyla to žádná recesistická montáž serveru Infobaden, byla to mše k 60. výročí zahájení vysílání Československé televize.
"Bohoslužba za sdělovací prostředky", která 5. května proběhla v katedrále sv. Víta v Praze, vyrazila spoustě lidí dech. Jen částečně to bylo tím, že v Česku coby v sekulární zemi není zvykem žehnat novým lodím, továrnám nebo letadlům, na rozdíl třeba od Itálie, kde se žádná veřejná událost bez duchovních představitelů neobejde. Především to byl ale šok z fotodokumentace celé akce, která se bleskově začala šířit po českém internetu.
Jaký byl důvod přítomnosti hraček před oltářem? Abych se nedopustil zkreslení, cituji přímo stránky Jeho Eminence Dominika kardinála Duky: "Duka požádal televizi, aby byla pravdivá, jako jsou některé její pořady. Poznamenal, že dětský pořad Večerníček byl "i v nejtěžších dobách komunistické normalizace pravdivý, dokázal oslovit a věděl, kde je budoucnost člověka". Kardinál poté přijal obětní dary připomínající právě dětské pořady České televize."
Ano, kardinál má pravdu, večerníčky ve své valné většině poskytovaly dobré vodítko do života, jak to ostatně činí všechny pohádky už od počátku věků. Našla se tam i řada dobráckých postav, jmenovitě třeba Maxipes Fík. Nicméně pan kardinál ať laskavě promine, svět pohádkových postaviček je světem sám pro sebe, a není vhodné ho míchat se světem katolických bohoslužeb, Krista a komží. Komu se bude žehnat příště? Ferdovi Mravencovi za jeho pracovitost, kterou i "v nejtěžších dobách normalizace ukazoval atd"?
Nebudu daleko od pravdy když prohlásím, že pravým smyslem mše nebylo ani tak duchovně ocenit přínos pohádkových postaviček pro zdravý vývoj Husákových dětí, jako spíš pokus katolíků nějak se na oblíbených figurkách přiživit a přiblížit se tak obyčejným lidem, těm lidem, kteří o katolické církvi slýchají od roku 1989 v podstatě pouze v rámci jediného tématu, kterým jsou církevní restituce.
Aniž bych si příliš liboval v četbě Umberta Eca - katolická církev u nás nevystupuje jako zastánce slabých. Naopak, podléhá pokušení prezentovat se spolu s těmi mocnými - jak jinak si vysvětlit Václava Klause, kdysi liberálního racionalistu označujícího církev za zájmovou organizaci podobnou spolku zahrádkářů, kterého v době nepříliš nedávné nevěřícně sledujeme, jak v roli sekulárního prezidenta řeční nad pochmurným ostatkem, lebkou svatého Václava? Sklon katolíků nějak prorazit z té diaspory "utlačovaných a svatých" je vedl i k neblahým akcím typu vyšehradské mše "za duši českého národa", kterou zorganizoval Dan Landa. Je to příznak totální dezorientace v mediálním světě. Ale právě od církve bych čekal, že bude mít orientaci vnitřní. Čím blíže k mocným a populárním, tím dále od Krista.
Je mi zcela jasné, že i český katolický klérus by chtěl nějak změnit vnímání své církve, a že toto jejich přání akcelerovala celosvětová mediální ofenzíva nového papeže Františka, o kterém se každou chvíli dozvídáme, že chodí ve starých botách, zlatý kříž vyměnil za dřevěný a jí ve společné jídelně s ostatními kardinály. Ovšem František právě vykročil zcela jiným směrem - pryč od liturgických show, akcí hraničících s modloslužebnictvím a polopravd okolo zázraků pro prosťáčky. Papež realizuje církev jako solidaritu s chudáky a postiženými, o které si každý v neoliberálním světě kapitálu maximálně jen otře boty - a to ještě velmi opatrně, aby něco nechytil. O tom je křesťanství, a já věřím, že čeští katolíci ho budou následovat, protože kdo jiný by měl mít pro to cit než křesťané v zemi, které se tolikrát dostalo podobného osudu. Ostatně - kromě kléru, který občas vidíme ve sdělovacích prostředcích, žije u nás v klášterech spousta bratrů a sester, kteří každý den pomáhají nemohoucím lidem. Nevíme o nich. Do sdělovacích prostředků totiž nepronikají, ani za ně nepořádají žádné mše.
Přiznávám - moje duchovní východiska jsou jiná, než ta katolická. Pokud už uvažuji o významu kristovského pohledu na svět a o jeho centrální ose, kterou je vzkříšení, daleko bližší jsou mi ty reformační církve, u kterých kongregační struktura nevyžaduje závislost na centrálních instancích moci. Vzkříšení přijímám jako snad možnou událost plynoucí z vědomého směřování života dospělého člověka. Dogmata odmítám - a snad proto mi na celé akci nejvíc vadily ty fotky malých dětí před oltářem, které spolu s oblíbeným Večerníčkem v kardinálových rukách jsou v rámci dětské důvěry otevřeny vstřebat i některé teze, o jejichž pravdivosti nejsem přesvědčen nejen já, ale i celá řada dalších lidí kosmického věku, ve kterém žijeme.
Jsem si, jako ostatně každý vzdělaný člověk, vědom možností katolické liturgie, která skutečně dává prostor prezentovat během mše předměty spojené s přímluvnými modlitbami. Celou akci však považuji za velmi spornou liturgickou kreativitu, která nejenže nepřiblíží lidem kristovský pohled na svět a význam spasení, naopak mění HO v bulvární komedii, ve spojení s televizí až v jakési katolické televarieté.
O roli České televize pomlčím, protože jsou to duchovní vůdci kteří mají vést, ne televize - ta baví. Tady se bohužel role obrátily.
