PETR HOLEC: Velká voda může přinést i velkou naději
Ano, tento text je předčasný: nacházíme se uprostřed ničivých povodní, ne po nich. Takže i vytopení lidé nyní samozřejmě řeší především palčivou současnost, nikoli nejistou budoucnost.
Ostatně ani já, obyvatel pražských Holešovic, moc nevím, co přesně mě v bezprostředně následujících dnech čeká. A zvlášť poté, co ani při těchto záplavách naše expertní předpovědi zase nějak nevyšly!
Přesto a snad i právě proto: jako přímý a z pražského Karlína na týdny evakuovaný účastník povodní v roce 2002 se mi právě teď vrací vzpomínky, jak po někdejší vodní zkáze přišel do zcela odepsané čtvrti, zalité lepkavým blátem a zkaženými odpadky, velký zázrak: úplně nový a jiný život. Během pár let se Karlín změnil k nepoznání; v moderní a kosmopolitní čtvrť s novými kancelářemi, byty, restauracemi, kavárnami a vinotékami. A pochopitelně i lidmi.
Celá devadesátá léta byl Karlín něco jako dobře schovaný spící poklad. Kdysi špinavá průmyslová čtvrť s ne příliš šťastnou sociální skladbou připomínala eldorádo plné heren a nonstop zastaváren tvořících začarovaný kruh: zastavárny vykupovaly kradené věci a za ně vyplácely hotovost, s níž jste v hernách nakoupili drogy. Nejen po setmění jste tu potkali až moc podezřelých lidí i aut s tmavými skly a velkými výfuky. Kdyby tehdy Martin Scorsese točil dvojku Špinavých ulic, málokteré exteriéry by trumfly okolí Karlínského náměstí. Snad jen žádnou italskou restauraci by zde slavný režisér nenašel.
Současně tu ale všude spaly prázdné průmyslové stavby, dnes developerský sen. Radnice si s tím – ostatně jako většina radnic kdekoli, jak vyplývá i z jejich byrokratické podstaty - dlouho nevěděla rady. Jedním z atributů demokracie totiž je, že na rozdíl od totality nemůžete šmahem zbourat celé město, protože chcete lidem postavit hezčí paneláky s kočárkárnou. Nebo si pak musíte říkat, podobně jako Čína, komunistická demokracie.
Až přišla v srpnu 2002 téměř biblická potopa a všechno spláchla; to špatné i to lepší, čehož nebylo moc. Když jsem se po zhruba pěti týdnech povinného exilu mohl vrátit domů, nefungovalo v Karlíně téměř nic: žádná restaurace, hospoda, kavárna ani slušný obchod. Všechna přízemní patra domů byla neobyvatelná. Nešel plyn. Další měsíce nejezdilo metro ani tramvaje. Jedinou spojnicí se zbytkem města bylo buď auto, nebo starý rezervní autobus. Snad i proto se sem mnozí lidé nikdy nevrátili. Řečeno politicky korektně a s odstupem času: díkybohu!
Voda totiž spláchla i mnohé neřešitelné problémy. Například stále drzejší pouliční zloděje, kteří rychle vyplavali jinde. A taky některé herny, zastavárny, zaplivané hospody i nejhorší pajzly, včetně několika bídných domů. Když se čtvrť začala s masivní finanční pomocí EU znovu stavět na nohy, přišli s její obnovou i noví nájemníci nejen bytů, ale i komerčních prostor - případně rovnou jejich kupci. Také se zde postavily nové supermoderní kancelářské i bytové domy. To vše během několika let logicky následovaly i nové podniky a služby, konečně připomínající jednadvacáté století.
Kdybyste v Karlíně v srpnu 2002 usnuli a o několik let později se zde zase probudili, připadali byste si jak ve zprávách Novy: taky byste nevěřili vlastním očím! Samozřejmě vím, že obnova jedné pražské čtvrti je nepřenosná do Podkrkonoší či někam na venkov v jižních Čechách. Spíš jde o víru, že i sebehorší pohromy nakonec můžou přinést i něco pozitivního. Ostatně jak se říká: naděje vždy umírá poslední! Třeba jako nyní u nás, v Holešovicích.
