BOHUMIL DOLEŽAL: Předčasné volby - nejlepší ze špatných řešení

Dělali (oni a další, „rebelů“ bylo víc) vlastně jakoby přes kopírák to, co tři a půl roku před nimi Tlustý, Raninec a Schwippel: postavili se ve vyhraněném konfliktu proti vlastní straně. To je samozřejmě možné, musí se to ovšem opřít o nějaké legitimní důvody, které je schopné někdo nazřít a uznat. Tlustému ani Schwippelovi se to nepovedlo, v rozhodujícím hlasování pak dali vlastní vládě nedůvěru a zavřela se nad nimi voda. Trojice Fuksa, Tluchoř a Šnajdr se rovněž pokusili o „obrodný proces“ v ODS (sněmovní hlasování těsně předcházel kongres strany), neuspěli. V důsledku toho se vzdali poslaneckých mandátů. Mohli se místo toho ukáznit a „změnit názor“, nebo naopak vzepřít se a vládu potopit. Názor si ponechali, odchod z PS znamenal pro ně faktický odchod z politiky. To je rozhodnutí v ČR předtím nebývalé. Kompenzací byly v případě dvou z nich funkce v podnicích se státní účastí (nejde o sinekuru, ale o určitý objem práce, i když jistě slušně placené). Je třeba věcně posoudit přípustnost, povahu a úměrnost této kompenzace.

Případ pánů Tluchoře, Fuksy a Šnajdra se velmi odlišuje např. od případu pánů Melčáka a Pohanky, kteří byli zvoleni za jednu stranu a pak v parlamentu dlouhodobě podporovali jinou (tam se taky spekulovalo o „korupci“, nikdo však žádnou neprokázal). Teď se však snadno může zdát, že všechno patří do jednoho pytle.

Současná hysterická atmosféra ve společnosti velmi ztěžuje střízlivé posuzování podobných případů. Především, dlouhodobé vládnutí bez přesvědčivé vládní většiny vede k tomu, že se nadužívají instrumenty jako např. zákulisní jednání  nebo vzájemně výhodné ústupky, takže se nakonec zdá, že právě v nich spočívá podstata politiky, zatímco platí jen to, že bez nich je politika nemožná. A za druhé, postupy, které se jinak uplatňují případ od případu v dílčích záležitostech, se stávají běžnými při prosazování klíčových bodů vládního programu, o něž probíhají rozhodující bitvy mezi vládou a opozicí.

Je pochopitelné, že v takové situaci se stane postupně provozování politiky nemožným, respektive že se otvírá cesta k „pokračování politiky jinými prostředky“ – na ulicích či na náměstích nebo na policejních vyšetřovnách a za zdmi věznic. Jedno jde s druhým.

Dnešní situace, jak se zdá, nemá dobré řešení. Z těch, co se nabízejí, si ovšem lze vybrat relativně nejlepší, vlastně jediné uspokojivé: a tím jsou předčasné volby v co nejkratším termínu. Jedině předčasné volby mohou (i když samozřejmě nemusí) obnovit stav, kdy se o zásadních politických věcech bude rozhodovat s nezpochybnitelnou většinovou podporou, obnoví se úměrnost při používání vesměs přípustných politických prostředků a sníží se míra jakobínského fanatismu v politice, který je pro demokracii ještě nebezpečnější než korupce (ostatně většinou si jakobínský fanatismus a korupce stejně cestu k sobě najdou).

Tohle řešení obnáší samozřejmě mnohé problémy: například připouštím, že o politické i lidské věrohodnosti dnešních sociálně demokratických lídrů mohou být jakési pochybnosti (ale liší se tím výrazně od lídrů koalice?). Ale budou mít nezpochybnitelný mandát a zároveň nezpochybnitelnou zodpovědnost. Za druhé, dá se počítat s tím, že na základě volebních výsledků si ukousne značný podíl na moci KSČM. Mnohé z toho, co nám v listopadu 1989 samo spadlo do klína, si tedy budeme muset znovu probojovat. Tak to v životě chodí.

Daleko horší je ovšem vždycky odkládání tzv. nedozírných následků: nedozírné následky přijdou snad později, ale budou o to horší. Četl jsem v jednom historickém románu barvité vylíčení středověké popravy penězokazce. Penězokazci byli popravováni ponořením do vařícího oleje. Nešťastníka houpali na provaze nad kádí s vroucí tekutinou a provaz pozvolna prodlužovali, takže se blížil k hladině. Ve snaze odvrátit nedozírné následky do poslední chvíle zoufale zdvihal nohy - takže do kádě nakonec spadl zadnicí.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.