MAREK STONIŠ: Láska až za (politický) hrob
Když se člověk zamiluje, ztrácí vůči svému protějšku schopnost kritického úsudku. Zvláště v první fázi vztahu. V mozku prostě probíhají podivuhodné chemické reakce, které způsobují, že se zamilovaní lidé vidí v růžovém oparu.
A přesně to se zjevně stalo Petru Nečasovi, když si přivedl na Úřad vlády Janu Nagyovou.
Kdy přesně vypuklo jejich vzájemné okouzlení, nevíme a není to ani podstatné. Pravděpodobně ale v době, kdy tehdejší premiér obhajoval její statisícové odměny slovy „dře jako kůň“; a zároveň jeho kabinet zvyšoval daně, balil úsporné balíčky a připravoval občanstvo na těžší časy.
Kdokoliv z nás si může tisíckrát namlouvat, že zvládne oddělit pracovní záležitosti od osobních, ale nachází-li se milovaná osoba na stejném pracovišti, a ještě v přímém podřízeném postavení, je na průšvih zaděláno. S odstupem času si to uvědomil i sám Petr Nečas, o čemž svědčí jeho rozhovor v aktuálním vydání Reflexu. „Věděli jsme, že to není správné. Také jsme byli připraveni to řešit, což se odráží i v našich slavných odposleších,“ říká. Jana Nagyová podle něj měla na podzim opustit úřad, on oznámit, že s ní má vztah a že skončí v politice.
Tuto konstrukci ovšem rozmetali státní zástupci svou šokující zatýkací akcí. A fakt, že podrobně znali obsah důvěrných hovorů mezi Nečasem a Nagyovou, je opravdu poněkud perverzní, a navíc posiluje Nečasovu teorii, že zatýkání muselo vypuknout už v červnu, protože na podzim by akce byla vzhledem k výše uvedenému méně efektní. Vždyť se podívejme, co z takto zpackaného „největšího protikorupčního zátahu“ po listopadu 1989 vlastně zbylo: „Trafikoví“ exposlanci stíháni nebudou. Lobbisté Janoušek a spol. obviněni nejsou, zabavené peníze a zlato patří bůhvíkomu. Obvinění vojenští zpravodajci se podíleli na zneužití pravomocí ženou, která žádné pravomoci neměla. Což je hloupost, přestupek, chyba; ne však důvod, aby se plnily vazební věznice, padala vláda, prezident si hrál na českého de Gaulla a ministrem financí se stal nikým nevolený Honza Fischer.
Identifikovat zdroje chování zamilovaného člověka, včetně premiéra, není nijak těžké. O mnoho obtížnější už je vstoupit do světa myšlení a pochopit motivaci druhé strany – především Iva Ištvana. Tento člověk totiž tak trochu připomíná mimozemské příšery z filmu Muži v černém, jež na sebe dokázaly brát coby mimikry lidskou podobu. Není sice vyloučeno, že se tyto veskrze zlé bytosti infiltrovaly i do českého státního zastupitelství, ale přece jenom jde o teorii hodně přitaženou za vlasy.
Spíše je pravděpodobné, že nelogické, urputné a absurdní jednání Iva Ištvana napovídá, že i tento pán se koupe ve vysoce rozbouřených emočních vlnách. Bylo by proto na místě zjistit, koho nebo co vlastně miluje on.
České demokracii by toto poznání mohlo být k užitku.
