BOHUMIL DOLEŽAL: Demokracie rezignovala na kontrolu represivní moci
Druhé z „Rozmluv na Hanspaulce“, které pořádá Institut Václava Klause, měly za téma protikorupční tažení orgánů činných v trestním řízení jako politický jev.
Na stránkách Institutu je k dispozici jen jakési shrnutí debaty, podepsané Václavem Klausem. Do jaké míry postihuje celou rozmluvu, není úplně jasné (něco zastávali „všichni účastníci“, něco „většina účastníků“, něco „někdo trefně poznamenal“, a „jeden z účastníků dokonce řekl“). Nicméně celek, prezentovaný Václavem Klausem, je bez ohledu na to ideově konsistentní v dobrém i ve zlém.
Pravda nepochybně je, že „represivní orgány“ se vymkly kontrole a o své újmě fungují jako „hlas lidu“ – jen podotýkám, že lid se nijak viditelně nebrání. A „boj proti korupci“ se v současné době opravdu zdá být jediným zadáním policie – dokonce bych řekl, že je prezentován a přijímán jako základ obrody společnosti.
Pak jsou tu problémy. Začal bych maličkostmi: ve shrnutí se zásadně píše „Ištván“, ačkoli dotyčný se jmenuje Ištvan a není vůbec těžké si to zjistit. Není to dvakrát slušné. Spekulovat o tom, zda je „pěšákem“ nebo „generálem“ mi připadá prokurátorské, nezáleží na tom, zda má nějaké “pověření“ a jaké („agent imperialismu“ apod.), ale co obnáší to, co dělá.
Podstatnější je, že když se jednou „represivní orgány“ (policie, státní zastupitelství) vymknou kontrole, nehrozí, že by se mohly stát vedoucí silou ve společnosti, ale že jsou na nejlepší cestě stát se chtě nechtě nástrojem politických ambicí mocichtivých „pragmatiků“ (setkání Zeman – Ištvan hovoří samo za sebe). Stav, který tak vznikne, je ještě horší než společnost prolezlá korupcí: korupce se tím nevymýtí, naopak k ní přibude ještě tohle. A nelze nechat stranou, jak se na cestě k této symbióze podílel Václav Klaus se svou dlouhodobou a úpornou podporou prezidentské kandidatury Miloše Zemana.
Za druhé: tvrzení, že „základním suverénem je lid a prvotní legitimitu mají volené orgány“ by bylo dobré doplnit: základním suverénem svobodné společnosti je svobodný jedinec, řídící se vlastním svědomím. Lid se může mýlit a velmi často se taky mýlí.
Demokracie pouze stojí na optimistickém předpokladu, že lid je nejen možné, ale i nutné o tom, co je správné, přesvědčit, a jednotlivec má povinnost o to usilovat – má však taky právo se proti lidu odvolat ke svému svědomí a stát si na svém, a toto právo mu musí být respektováno a zajištěno. Demokracie znamená vyvažování mezi právem jednotlivce a právem „lidu“. Jejím heslem proto není „pravda vítězí“, ale „spravedlnost vítězí“.
Jednotlivci jsou ovšem, až na výjimky, „nikým nevolení“. Člověk nemusí být volen, aby měl ve společnosti jiná práva, než držet ústa a krok. Pozoruhodné je to zejména ve vztahu k médiím: ve shrnutí se v souvislosti s nimi se ve shrnutí mluví o „hypertrofii nezávislosti“: jednak bych neřekl, že zrovna „hypertrofie nezávislosti“ českým médiím dnes bytostně hrozí, a jednak: jak a na kom mají být tedy média závislá? Na parlamentní většině? Má snad parlament volit cenzurní orgány, aby případnou hypertrofii nezávislosti zvládaly?
Takže si na závěr nemohu odpustit poněkud zlomyslnou poznámku. V předchozím textu na stránkách Institutu Václav Klaus rezolutně prohlašuje, že jako občan musí zvednout hlas a říci, že se s novou rolí represivních orgánů nesmíme smiřovat. Měl by to ovšem podle svých teorií říkat poměrně potichu: vždyť teď už je jen občan jako my všichni, a do funkce občana se aspoň zatím ještě nevolí.
