JAN JANDOUREK: Kvůli míru propustil Izrael palestinské vrahy. V mír ale stejně nikdo nedoufá

V tyto dny začala v Jeruzalémě po třech letech další mírová jednání mezi Izraelem a Palestinci pod dohledem Spojených států. Upřímně řečeno, nikdo si od nich nic neslibuje. Protože celkem nikdo je vlastně nepotřebuje. Jsou jen výrazem ambicí americké administrativy, protože každý americký prezident by chtěl vstoupit do dějin jako člověk, kterému se „to“ podařilo. Jenomže Obama je asi, krom ministra zahraničí Kerryho, jediný člověk na světě, který na tom má nějaký zájem.

Izraelci jsou bezpečně schovaní za svou osmimetrovou zdí, která se táhne pouští jako kdysi čínská zeď a teroristé už nemohou odpalovat kavárny v Tel Avivu a střílet na školní autobusy. V Palestině ekonomika celkem rostě, krom pásma Gazy, kde řádí hnutí Hamas, za což si ale Palestinci mohou sami. Palestinská samospráva je prolezlá korupcí a u moci je vlastně nelegitimně, ale z Evropské unie proudí pořád dost peněz, takže je z čeho brát. To ostatně uměl už Jásir Arafát a jeho manželka Suha. Pokud Evropan uvidí nějaké šperky, které nosí Suha, může si být jist, že taky přispěl. Ostatně má dnes penzi deset tisíc euro měsíčně, což není zlé. Sice později říkala, že vzít si Arafáta byl omyl, ale nejspíš nebyl.

Chtějí vůbec vlastní stát?

Špičky palestinského Hamasu si dávají úmyslně takové podmínky, aby žádný vlastní stát nikdy neměli (Jeruzalém jako hlavní město, „hranice“ z roku 1967, návrat uprchlíků) a činí tak proto, že vlastní stát v skutečnosti nechtějí. Všechno je to mytologie, které snad uvěří jen intelektuálové. Židé by taky mohli říci, že chtějí návrat svých vyhnanců, kterých je stejně jako Palestinců hodně přes milion. Žádné hranice z roku 1967 neexistují, je to prost linie, kam došli bojovníci v roce 1948, než se přestalo střílet. Střílet začali Arabové, když odmítli rezoluci OSN o dvou státech, které se dnes dovolávají a pokusili se Izrael zničit. Prostě pohádka za pohádkou.

Současný stav je výhodný pro Židy i Palestince a do toho se pořád míchá Barack Obama s mírovými návrhy, které zajímají ve skutečnosti jen jeho. Nicméně aby byl klid a protože obě strany Američany potřebují, k jednáním nakonec došlo. Jako gesto dobré vůle propustil Izrael nějaké dlouho uvězněné osoby, zatím jich pustil dvacet šest ze sto čtyř.

Mahmúd Abbas jásal a před davem Palestinců zvolal: „Říkáme vězňům, kteří jsou ještě uvězněni, že nepřestaneme, dokud nebudou všichni s námi.“ Tak kdo třeba? Jsou to často vrazi, dnes čtyřicátníci, kteří spáchali individuální vraždy na Izraelcích.

Jen ilustrativně: Abú-Músa Salám Alí Atíja z Gazy sekerou ubil sedmašedesátiletého Izáka Rotenberga, muže pocházejícího z Polska. Ten přežil holocaust, palestinského bojovníka za svobodu už ne. Ibrahím Salám Alí zavraždil sekerou skoro osmdesátiletého Morrise Ejzenštata, který si četl knihu na lavičce v parku v Kfar Sabě. Media jistě dojme, jak matka Ajša abú Sitteh drží foku svého syna a čeká na jeho návrat. Že předtím s komplicem ve spánku ubodali dva Izraelce a ještě jim na důkaz vítězství uřezali uši, to jde stranou.

Žádné děti, ale vrazi

Sentimentální západní veřejné mínění si představuje, že v izraelských vězeních nejspíš sedí jen nějaké děti, které se tam dostaly, protože házely kamení na izraelské vojáky. To je samozřejmě nesmysl. Teď se na veřejnost dostal seznam, kde je celkem dobře vidět, o jaké lidi se jedná. Takoví by ostatně i v Evropě seděli na doživotí a v Americe by nejspíš dostali dávno trest na elektrickém křesle.

Podle některých izraelských komentátorů, jako je například Israel Harel v listu Haarec, je celkem jasné, jak to je. Spojené státy se spojily s předsedou palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem, aby spolu s Evropskou unií vyvinuli tlak na Izrael. (Dodejme, že šéfka diplomacie Evropské unie Catherine Ashtonová usiluje o to, aby unijní státy povinně označovaly výrobky pocházející z židovských osad. Jde o neskutečně diskriminační opatření.)  To bude mít dalekosáhlé strategické následky. Z pohledu komentátora je co to cesta, která nemění trend jít dál po těch samých zrádných cestách, jak tomu bylo doposud.

V minulosti tomu bylo tak, že požadavky na propuštění vězňů byly podporovány například rodinami lidí, jejichž příslušníci byli uneseni a také nevládními organizacemi, které vrahy považovaly za bojovníky za svobodu. To byl třeba případ uneseného vojáka Gilada Šalita, který byl držen v pásmu Gazy. Pokud jde však o poslední propouštění, nebylo zřejmě nezbytné. Podle komentátora je výrazem únavy a skleslosti, jaká převládá v celé zemi, zejména mezi lidmi, kteří ji vedou.

Příliš mnoho pokory

Mnozí Izrealci soudí, že aktem propuštění vězňů pošlapává vláda své zákony a soudy a ignoruje pocity veřejnosti, zejména jde o rodiny, které byly teroristickými činy zasaženy.

Izrael má za sebou čtyřicet let všelijakých dohod, ústupků, budování zdí a pevností a konec není v dohledu.  V roce 1973 vedli Izraelci rozhovory tak pokorným způsobem, jako kdyby to byla egyptská děla, která by byla na dostřel do Tel Avivu, a ne izraelská děla, která byla na dostřel Káhiry. Málokdy se v historii stává, že někdo vyhraje válku a podmínky si diktuje poražený. V tomto případě Egypt se Spojenými státy v zádech. To oni diktovali podmínky jednání a donutili Izrael k ústupkům vůči vyděračům a násilníkům.

A co to má společného s námi? Česká politika byla tradičně proizraelská a je to celkem pochopitelné. Oba národy mají podobné problémy a podobné osudy. Jak se stavíme k Izraeli, je náznakem toho, jak jsme sami svobodní a demokratičtí. Pokud Izrael v naší podpoře opustíme, bude to příznakem naší slabosti a konformity. Názor Unie na Izrael máme měnit my, nemá to být naopak.