BOHUMIL DOLEŽAL: Nemilý karambol v Senátu
Na první pohled může vítězné tažení Miloše Zemana za monopolní prosazení v českém politickém systému působit dojmem napoleonsky mohutným. Ve skutečnosti to zatím neměl až tak těžké, protože český politický systém se mu hroutí do klína: vojsko, s nímž by měl svést rozhodující bitvu o politickou dominanci, je zaměstnáno tím, že jeho pravé a levé křidlo i dvě skupiny uprostřed pravého křídla jsou už delší dobu plně zaměstnány tím, jak vzájemné vyřizují účty. Nad takovou armádou je snadné zvítězit.
Navíc prezidentovi, jak se zdá, stouply jeho dosavadní úspěchy příliš do hlavy. Projevilo se to ve věci kandidatury dr. Sváčka nasoudce Ústavního soudu.
Prezident navrhl znovu téhož člověka, kterého se pokusil prosadit před rokem a půl už jeho předchůdce v úřadě. Klaus tenkrát neuspěl, pro kandidáta bylo jen 38 senátorů. Mezitím se třetina Senátu vyměnila, ale rozvržení sil se podstatně nezměnilo. A při včerejším hlasování dostal dr. Sváček dokonce jen 30 hlasů.
V tomto případě nejde v první řadě o dr. Sváčka, i když fakt, že ho krátce po sobě navrhli jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman, by mohl vzbudit podezření, že je to kandidát navrhovatelný leckterým prezidentem a ochotný se dát od leckterého prezidenta navrhnout. Pro Senát se socialistickou většinou byl návrh málo přitažlivý ze dvou hledisek.
Především z hlediska „opozičně-smluvního“. Tento koncept je zřejmě pořád pro nemalou část ČSSD málo přitažlivý, a je třeba uznat, že z dobrých důvodů.
A za druhé, Senát se může cítit být dotčen tím, že mu po poměrně krátké době vnucují kandidáta, kterého už jednou odmítl. Proto to učinil znovu, ještě razantněji.
Prezident také podcenil okolnost zdánlivě formální: o kandidátovi se hlasovalo tajně. A ČSSD je strana, v níž se vnitrostranická demokracie a emancipace prosazuje nejlépe tehdy, když se může dělat tak říkajíc anonymně: je to zjevně strana, v níž se to jen hemží ilegálními Jánošíky.
Dá se tedy analogicky předpokládat, že kdyby se např. o důvěře Rusnokově vládě (a předtím o tom, zda má ČSSD Rusnoka podpořit) hlasovalo tajně, bylo by to dopadlo úplně jinak. A kdyby byl pan Sobotka přišel se svým velmi rozumným názorem, že parlamentní demokracie je důležitější než boj levice s pravicí, tajně, a orgány strany ho měly tajně požehnat, nepochybně ba tak učinily. Z toho plyne, že dnešní ČSSD by se daleko lépe dařilo v ilegalitě. To si ale parlamentní strana nemůže dovolit.
Nakonec dvě malé poznámky k prezidentově projevu na podporu dr. Sváčka. Prezident uvedl, že o dr. Sváčkovi se šířily pomluvy, a že by jejich šiřitelé měli být odsouzeni (cítím jistou úlevu, že trest smrti byl u nás už zrušen). Jedou z pomluv bylo překrucování a nafukování Sváčkova členství v Lions Clubu (jehož setkání občas navštívil i prezident), zejména v souvislosti s osobou MUDr. Jaroslava Bartáka, který byl velice schopný organizační tajemník, a to, že znásilnil čtrnáct sekretářek, nijak nesouviselo s činností Lions Clubu.
Komentář netřeba.
Prezident též prohlásil: „Po posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří poslanců jsem ztratil důvěru v tuto instituci i v její představitele a rozhodl jsem se nahradit její doporučení ve svém poradenském sboru… doporučením Soudcovské unie.“
Připomínám, že když v roce 1953 v NDR potlačili lidové povstání, prohlásilo vedení SED, že lid ztratil jeho důvěru a bude si ji muset znovu zasloužit. Bert Brecht k tomu tehdy napsal, že by možná bylo lepší, kdyby si vedení zvolilo jiný lid.
Obávám se, že možnosti Miloše Zemana, pokud jde o Nejvyšší soud, jsou ze zákona a z Ústavy bohužel přece jen trochu větší, než byly možnosti někdejšího vedení NDR ve vztahu k německému lidu.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
