BOHUMIL DOLEŽAL: Mají nové politické subjekty šanci?
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka řekl necelý týden před hlasováním o důvěře Rusnokově vládě, že parlamentní demokracie má přednost před bojem mezi levicí a pravicí. Řekl to hezky a jasně a byl jsem rád, že to řekl. Bohužel od toho za tři dny utekl a přiklonil se k názoru, že hrozí vláda „pravice“ (a ta mohla hrozit jen tak, že vláda „pravice“ potvrdí v PS svou většinu), a proto ČSSD dá důvěru Rusnokově vládě, což se taky vzápětí stalo.
Přeloženo do češtiny, když hrozí vláda třídního nepřítele, musí jít parlamentní demokracie stranou. Popřel sám sebe a bylo to navíc úplně zbytečné, protože žádná vláda „pravice“ nehrozila, „stojednička“ byla, jak se taky hned ukázalo, výtvor čistě virtuální.
V nedělních Otázkách Václava Moravce stáli proti sobě místopředsedové ČSSD a ODS, Lubomír Zaorálek a Miroslava Němcová. Fronty třídního boje se po Sobotkově zakolísání opět zkonsolidovaly, pan Zaorálek bil paní Němcovou po hlavě všemi zlořády poražené „pravice“, kdežto paní Němcová se chovala tak, jak se sluší na prvního důstojníka Titanicu, tj. defenzfívně.
Na něčem se však přece jen shodli: nové politické subjekty nemají šanci, lidé by totiž měli dávat důvěrám zavedeným politickým subjektům s jasným programem, početným členstvem, spolehlivou organizační strukturou. Ty by měly mít přednost před velkohubými populistickými plány, opřenými o různé celebrity. To je samozřejmě, vzato samo o sobě, úplně pravda. Jenomže: pan Zaorálek uváděl jako příklady CDU a SPD, tedy strany nikoli české, nýbrž německé. Strany s tradicí, odchované vyspělou politickou kulturou a více než šesti desetiletími pokojného demokratického vývoje.
Strany, jejich členská základna, když to poměřujeme počtem obyvatelstva, je víc než desetinásobně větší než členská základna největších českých politických stran. Ty jsou vlastně zájmové kluby, v nichž různí lobbisté a zájemci o politickou kariéru válcují řadové členy a členská základna se čas od času posiluje různými velrybářskými nábory ad hoc. Navíc jak ČSSD, tak ODS jsou v současné době v rozkladu a řítí se, zcela bezbranné, do smrtící náruče svých někdejších velkých autorit. V očích českého voliče mají totiž ti, které Bohuslav Sobotka, mistr trefných výroků, nazývá falešnými mesiáši, jednu přednost před lídry velkých stran, současnými i bývalými: dosud je totiž ještě nestihli zklamat. Až se jim to povede, o čemž bohužel nelze pochybovat, bude už pozdě.
Střízlivě vzato není přitom příliš pravděpodobné, že by v nadcházejících volbách udělali pánové Babiš a Okamura, ale ani existující či případné fankluby Miloše Zemana a Václava Klause, díru do světa. Nedá se však vyloučit, že se víceméně s odřenýma ušima protlačí do Sněmovny a ještě prohloubí stávající politický chaos, v němž se Miloš Zeman ostatně pohybuje jako ryba ve vodě. Smiřme se tedy s tím, že se systém politických stran, jak u nás vznikl v desetiletích po listopadu 1989, v podstatě zhroutil. Vytvořit nový je zase práce na desetiletí, a musí se začít od úplných základů.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
