DUŠAN ŠRÁMEK: Karikatura na poslaneckou imunitu
V pátek třináctého by se měl každý raději vyvarovat jakékoli činnosti. A veřejná moc by to měla mít zakázáno přímo ze zákona. Jinak se může dopustit podobných paskvilů, jako se to podařilo senátorům.
Senát totiž v pátek podpořil návrh na zpřesnění rozsahu imunity zákonodárců při projevech v parlamentních komorách. Novela má reagovat na červencový verdikt Nejvyššího soudu, který zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání tří bývalých poslanců ODS, obviněných za údajnou korupci v kauze takzvaných trafik výměnou za vzdání se mandátu. Navrhovaná úprava trestního řádu nově uvádí, že imunita se vztahuje na hlasování a projevy při schůzích Sněmovny a Senátu a na zasedáních výborů, podvýborů nebo komisí, přičemž projevem by se rozumělo sdělení informací nebo názorů „slovem, písmem, obrazem, gestem či jinými výrazovými prostředky.“ O vynětí zákonodárců z trestního stíhání by stejně jako doposud rozhodoval Nejvyšší soud.
Na první pohled jde o krok správným směrem. Za „projev“ má být totiž nadále pokládáno i jednání poslance vedoucí k politickým dohodám, kompromisům nebo rozhodnutím. Tím by byla určena určitá dělící čára mezi tím, co je výlučnou doménou politiky, kam nemá mít trestní právo přístup. Právě nejednoznačnost, co se bere za onen projev, vedla k zneužití orgány trestní ho řízení v tažení proti exposlancům. Napříště by tedy mělo být toto jednání legální.
Jenže při bližším zkoumání je evidentní, že Senát přijal právní paskvil. I když důvodová zpráva k novele připomíná také verdikt Nejvyššího soudu z loňského října, který vztáhl v případě Víta Bárty imunitu i na projevy na zasedání poslaneckého klubu, novela jednání na klubech vůbec neřeší. Přitom právě poslanecké kluby jsou oním místem, kde dochází k praní špinavého prádla, k různým dohodám v rámci stranického zastoupení. Vynětí poslaneckých, respektive senátorských klubů z imunity je tedy naprosto nelogické. Jednací řády obou komor sice kluby neuvádějí jako svoje orgány, logičtější by ale byla úprava jednacích řádů, než jejich vynětí z prostorů imunity. A to nemluvíme i o dalších akcích, jakými jsou například semináře či slyšení pořádaných jednotlivými senátory či poslanci, respektive jejími orgány k různé problematice, která se týká například legislativních návrhů či různých celospolečenských témat.
Striktní vymezení prostor, v nichž má poslanec či senátor imunitu ostatně vzbuzuje řadu dalších nelogických efektů. Řekněme, že vládní poslanec ve sněmovně vystoupí veřejně s tím, že se vzdá mandátu, nebo přestoupí k jiné straně, jestliže například nebude jmenován do nějaké dozorčí rady. Následně vystoupí premiér, který je schopen to zařídit, a požadavek mu slíbí vyplnit. Podle novely by tak byli oba kryti imunitou. Pak ale oba vylezou ven před jednací sál, to samé slovo od slova zopakují ve foyeru novinářům, a šup - imunita už neplatí.
Zúžení imunity na plenární schůzi, výbory a komise tak v sobě skrývá daleko hlubší problém. Ten je skryt v samotném pojmu „projev“, v tom, co se pod oním pojmem skrývá. Z rozhodnutí NS totiž vyplývá, že projev je míněn jako projev vůle, to znamená tedy daleko širší formu jednání, než samotné verbální či neverbální vystoupení ve sněmovních orgánech. To ale novela vůbec nerespektuje, a tváří se tak, že funkce senátora či poslance začíná i končí otrockým vykolíkováním hřiště, kde se něco smí, a mimo hřiště už jde o out. Volené zástupce lidu tak vnímá jako nějaké fotbalisty či jiné sportovce, což je naprostý nesmysl.
Je bez diskusí, že imunita našich zákonodárců ještě nedávno byla prakticky bezbřehá, a že její určité rozumné osekání bylo nutné. To, s čím nyní ale přišel Senát, je už daleko za jakoukoli rozumnou hranicí.
