PAVEL ŠAFR: Protest proti mindrákům
Došlo v roce 1938 ke zlomení českého charakteru? Výročí Mnichova vždy znovu nastoluje otázku, zda se mělo tehdejší Československo bránit navzdory zradě spojenců. Několikrát jsme mohli zaznamenat úvahy různých západních autorů (třeba bývalé ministryně zahraničí USA Condoleezzy Riceové), že Češi se měli Hitlerovi postavit se zbraní v ruce, a to i za cenu drastické prohry. Morální velikost takového činu by prý Čechům zvedla charakterové vlastnosti.
Je to arogantní přístup k situaci malého národa. Jednoduchý pohled na tehdejší mapu ukazuje, že Československo bylo v naprostém sevření bestiální diktatury. Sebevražda není v naší kultuře žádnou morální povinností. Neměli se na nás vybodnout.
K narušení českého charakteru ve skutečnosti mnohem více přispělo to, co se dělo po válce: vyhánění nevinných Němců, podlézání Stalinovi, likvidace právního státu.
Druhým momentem, jenž přispěl k nalomení českého charakteru, byla zcela jistě normalizace. Současný stav české politiky je i jejím důsledkem. Kvůli tehdejšímu morálnímu a duchovnímu rozkladu se stále nemůžeme shodnout na základních hodnotách demokracie a občanské cti.
Je 75 let od Mnichova a 68 let od porážky nacismu. Německo je dnes nejsilnější evropskou demokracií. Německá schopnost odolávat ekonomické krizi drží Evropu nad vodou. A nedělní úspěch Angely Merkelové je fascinujícím příkladem politické stability. Už je konečně čas začít chápat dobré vlastnosti našich německých sousedů. A chápat také Němce jako ty nejpřirozenější spojence v Evropě. Byť jsou stíny minulých vzájemných křivd téměř nekonečně dlouhé, je možné s jistým sebevědomím z těchto stínů vystoupit.
Minulý pátek vyvrcholil v pražském Rudolfinu festival Dvořákova Praha. Po expozé geniálního polského klavíristy Rafała Blechacze zahráli Berlínští filharmonikové Dvořákovu Novosvětskou. Kosmopolitní dílo největšího českého skladatele, kterého ideologové komunismu, jakým byl například Zdeněk Nejedlý, upřímně nenáviděli, zahrál berlínský soubor s vášnivým temperamentem.
Byla to nezapomenutelná chvíle, když Češi vestoje dlouho a dlouho tleskali Němcům za to, jak jim skvěle zahráli Dvořáka.
Blíží se opět svátek svatého Václava. Kdyby náhodou Miloš Zeman podobně jako jeho předchůdci dorazil na svatováclavské slavnosti do Staré Boleslavi, asi si už nevzpomene na své parlamentní výroky o tomto světci. Zeman totiž prohlásil, že kníže Václav je symbolem českého kolaborantství.
Svatý Václav nebyl žádným kolaborantem, protože středoevropské poměry v desátém století nelze vůbec srovnávat se situací o tisíc let později. Václav respektoval saského panovníka, za což si sám zasloužil jeho respekt. Svatý Václav byl zakladatelem latinské, a tudíž západní orientace českého státu. A také zakladatelem středoevropské kulturní výměny.
Proč je třeba si tohle všechno povědět právě v době výročí Mnichova a zároveň po famózním úspěchu Angely Merkelové? Berte to jako protest proti mindrákům a malosti. Jistí Němci nám kdysi přinesli nacismus, ponížení a utrpení. Dnešní Německo přináší Evropě stabilitu, bohatství a silnou demokracii.
Mateřské vydavatelství Axel Springer, do jehož skupiny patří i Reflex, má v Berlíně vysoký dům, který kdysi postavil pan Springer záměrně hned u zdi s východní částí města. Říkal mu Maják svobody. Dole ve vestibulu je zajímavá pamětní deska s tímto nápisem:
„Nemá smysl stavět velký dům bez velké myšlenky. Tento dům jsme postavili s myšlenkou sjednoceného demokratického Německa, které se těší ze spolupráce s ostatními národy svobodné Evropy.“
I tady, v Česku, postupně přijde čas velkých myšlenek, silné demokracie a národního sebevědomí. Jen musíme ještě projít těžkou a složitou cestou.
