BOHUMIL DOLEŽAL: Předvolební rozjímání
Nynější volební kampaň je v mnoha ohledech specifická. Projevuje se to i tím, že důvody proč někoho volit mohou být jak ze strany těch, kteří si vybírají, tak i ze strany těch, kteří si přejí být vybráni, formulovány velmi rozmanitě. Pozorovatel natolik nestranný, že si tentokrát nejspíš odepře nejen nárok být zvolen, ale dokonce i potěšení vůbec někoho volit, z nich může být leckdy docela na větvi. Uvádím namátkou dva příklady.
1. Nepokradeš
Celkem běžným se stalo zdůvodňovat důvěryhodnost toho či onoho kandidáta (u všech to samozřejmě nejde) tím, že už má dost, takže nepotřebuje krást. U některých, jako je Karel Schwarzenberg, to potenciální voliči předpokládají, jiní, jako Andrej Babiš, to o sobě říkají sami. Je to vlastně slušnější varianta lidového přesvědčení „ten už nepotřebuje krást, už si nakradl dost“ (což přirozeně sám o sobě nikdo neřekne).
Lidové přesvědčení je postaveno na dvou nevyslovených, ale zásadně mylných předpokladech: za prvé, že chuť krást mají úplně všichni, takže důvěru v politického spasitele je třeba investovat do někoho, u něhož se dá předpokládat, že ta chuť bude nějak podvázána či ochromena. Těžko se zbavit podezření, že lidé, jejichž úvahy se berou tímto směrem, vycházejí z nevyslovené teze „podle sebe soudím tebe“.
A za druhé: chuť krást může být v určitém stádiu ukojena tím, že člověk už má dost. Zde je vidět, že takto uvažují lidé nepříliš movití (takových je nás ostatně v této společnosti drtivá většina), kteří nemají žádné praktické zkušenosti s tím, co to znamená vlastnit stamiliony, případně miliardy, a předpokládají, že člověk zavalený takovým pohádkovým bohatstvím nemůže mít - na rozdíl od nás nuzáků - např. vůbec žádný pádný a hmatatelný důvod, proč krást.
Jenže pojem „mít dost“ je ve skutečnosti hrozně relativní: jinak ho vidí ten, kdo žije např. z důchodu (nebývají u nás vesměs horentní), jinak ten, který si – ať už způsobem počestným nebo nepočestným, obojí se stává – přišel k velkému jmění. Ve skutečnosti se lidé nedělí na ty, kteří mají málo, a proto krást mohou nebo dokonce musí (kdo si připustí, že může, dojde většinou dřív nebo později do stavu, že musí, viz známé „kdo nekrade, okrádá rodinu“), a ty, kteří mají mnoho, takže si mohou dovolit luxus nekrást, nýbrž na ty bohaté i chudé, kteří si myslí, že se krást může (a tedy taky musí) a ty bohaté i chudé, kteří jsou naopak přesvědčeni, že se krást za žádných okolností nesmí. Dopřejme si i v této volební kampani tuto trošku optimismu.
2. Byla to chyba
Vztah k členství v komunistické straně bývá u kandidátů – ovšem kromě těch, kteří za komunistickou stranu kandidují – poměrně zdrženlivý. Zásada zní „nebudeme se tím pyšnit“ (jak kdysi říkával Václav Klaus v jiné souvislosti, totiž o vyhnání sudetských Němců). Když to ovšem praskne, vzniká potřeba to vysvětlit způsobem pro voliče přijatelným. A každý se snaží podle své letory: jedni uvádějí, že tam kdysi vlezli, neboť věřili, že jen tak mohou pro své bližní něco udělat, jiní, aby mohli vykonávat práci, k níž měli vlohy a která se jim líbila (většinou to byla práce papaláše), nebo je k tomu přemluvila maminka.
Pavel Telička (kandidát ANO) se k problému postavil čelně: Byla to chyba, prohlásil, a upozornil, že to už veřejně přiznal. U toho je třeba se zastavit.
Co je to chyba: chyba je například, když uvedeme, že 328 krát 695 je 645444 (ve skutečnosti to je 227960). Zcela zjevně něco, co se může stát každému.
A přece by bylo stačilo jen docela málo, malounko. Bylo by stačilo, kdyby pan Telička byl řekl: přepočítal jsem se. A člověk by to jako vysvětlení víceméně bral (což ovšem ještě neznamená, že by ho pak volil).
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
