DUŠAN ŠRÁMEK: Mostecká uhelná. Proces s dopředu rozdanými kartami?
Uhlobaroni z Mostecké uhelné společnosti si odnesli tento týden odsuzující rozsudky od švýcarského soudu. Obecně je tento výrok chápán jako konečné naplnění spravedlnosti, jako sebepotvrzení obecně přijímaného závěru, že šlo o rafinovaný podvod, kvůli kterému stát přišel o miliardy korun.
Přestože je nutno rozsudek respektovat, zůstává pár zásadních otazníků. První problém se týká nákupu akcií, kterým získali manažeři kontrolní balík akcií k oněm 49 %, které získali z kupónové privatizace. Na nákup oněch pěti procent, které stát přiklepl obcím, a které manažeři vykoupili, si půjčili peníze z Mostecké uhelné. Tahle privatizace incestem, jak se tomuto postupu říká, nebyla zrovna košer. Na druhé straně ale nebyla tehdy trestná.
Je tedy zarážející, jak může švýcarský soud odsoudit někoho za něco, co není, respektive nebylo v České republice trestné. Navíc peníze nikdy neopustily celý holding. Newton, který akcie nakupoval, je měl pouze ve správě, a v podstatě byly pouze ručením za úvěr, který si manažeři na nákup vzali. Peníze pak vrátili, a to i s devítiprocentním úrokem.
Pochybné je i odsouzení za podvod, kterého se měli manažeři dopustit při nákupu zbytku akcií. Stále dokola se omílá, že Zemanova vláda vlastně nevěděla, komu doly prodává. Jenže ve skutečnosti to dobře věděla. Věděla, kdo se skrývá za značkou Appian, což potvrdili ve svých výpovědích i tehdejší ministři. Ale i kdyby to nevěděli – mělo by to nějaký vliv na doprodej zbylých akcií? V situaci, kdy se země potýkala s hospodářskou krizí, a nebylo jasné, zda za měsíc, za dva, neklesne cena akcií ještě víc?
Zatím není k dispozici písemné odůvodnění rozsudku, aby bylo možné udělat si představu o tom, jakými konstrukcemi byli soudci vedeni. Z jakých cen vycházeli, když například obžaloba tvrdí, že ČR byla způsobena škoda ve výši tři miliardy, a soud tvrdí dvě? Jak mohli manažeři ovlivnit cenu akcií, když ji určovala burza? V ČR jsou stíháni rovněž za podvod. Jenže ten má naproti švýcarskému rozsudku spočívat v tom, že měli nabídnout státu výkup akcií již v roce 1998, kdy získali majoritu, tedy o rok dříve. Jenže to také udělali, a dokonce FNM nabídli odkup svého podílu.
Švýcaři pravděpodobně vycházeli z toho, jaká by byla cena akcií, pokud by nezískali manažeři ve firmě majoritu. Jenže cena by byla úplně stejná, i kdyby si na její získání vzali řádný úvěr, anebo akcie zaplatili z nějakého svého jiného majetku. Stejná by byla i v případě, že by zbylý státní podíl kupoval kdokoli jiný, kdo by měl v tu chvíli majoritu. To, zda manažeři vytvořili při všech transakcích jednu, deset, nebo padesát společností, je možná mediálně zajímavé, ale pro posouzení trestnosti jednání naprosto nepodstatné.
Důležitý je ale rovněž celý kontext ovládnutí MUS v rámci privatizace devadesátých let. Na rozdíl od jiných společností majitelé MUS nijak nevytunelovali. Naopak ji restrukturalizovali, a to na rozdíl například od OKD, bez jakýchkoli sociálních otřesů, konsolidovali a se ziskem prodali. Přitom nebylo nic jednoduššího, než z firmy vytáhnout vše, co má nějakou hodnotu, a zbytek zbankrotovat a hodit na krk státu, jak se to dělo v mnoha jiných případech. To, že MUS nakonec koupila Tykačova skupina za cenu, za jakou jí koupila, bylo dáno tím, že se dostala díky předchozím majitelům do tak dobré kondice.
I když pochopitelně takové úvahy mohly těžko hrát roli při zkoumání čistě trestně právní zodpovědnosti, je legitimní zmínit i to, jak odsouzení manažeři směrem k firmě přistupovali. Jako by se zapomínalo na to, že primárním cílem privatizace nebylo napěchování státního rozpočtu, ale odstátnění firem provedené s co nejnižšími transakčními náklady.
Lze jenom spekulovat o tom, jakou roli hrálo v rozhodování švýcarských soudců to, že v případě osvobozujícího rozsudku by musela jejich země vyplácet tučné odškodné za zablokované peníze, ale i to, že prokuratura navrhla Švýcarsku odškodné v polovině výše zablokované částky, tedy šest miliard korun, ačkoli tomuto státu žádná škoda nevznikla.
Nelze se tak bohužel ubránit dojmu, že šlo o exemplární a spektakulární proces s dopředu rozdanými kartami. Celý proces byl totiž od počátku postaven úplně naruby. Nejdřív přišlo obvinění z praní špinavých peněz, aby se pak následně úporně hledal nějaký ten zdrojový trestný čin, na nějž by bylo možné naroubovat toto obvinění.
Švýcarský hlavní prokurátor se po rozsudku vyjádřil v tom smyslu, že je to první vlaštovka, že to myslí jeho země s bojem proti špinavým penězům vážně. Takže možná časem dojde i na takové „prkotiny“, jako jsou nacisty ukradené židovské peníze, či konta různých diktátorů.
