BOHUMIL DOLEŽAL: Souboj dopisů v České televizi
25. října (v první den voleb) se obrátilo 23 moderátorů, redaktorů a editorů České televize na Radu ČT se stížností na zásahy vedení redakce zpravodajství ČT, které údajně nebyly v souladu s tím, co televizi veřejné služby ukládá zákon. Přílohou dopisu jsou příklady takových zásahů do vysílání v roce 2013.
Stížnost má jeden formální nedostatek: jména signatářů až na dva (paní Drtinovou a pana Komerse) zůstávají veřejnosti utajena, dotyční se prý bojí postihu, a tak svou identitu svěřili jen předsedovi Rady ČT Uhdemu, jemuž zjevně důvěřují, že je nepráskne.
Vzápětí nato vznikl další dopis, na veřejnost se dostal ve čtvrtek. 61 moderátorů, redaktorů a editorů ČT v něm vyjadřuje důvěru vedení zpravodajství a šéfredaktorovi Šámalovi. Odmítají, že by v období před volbami byli vystaveni jakémukoli tlaku a ovlivňování reportáží. Signatáři jsou v tomto případě známi, údajně omylem: buď celý dopis, nebo jen podpisy (to jsem přesně nepochopil) se dostaly na veřejnost kvůli mluvčí ČT, která obojí rozeslala novinářům.
A konečně: na tento druhý dopis reagovala signatářka prvního Daniela Drtinová: prohlásila, že s ním souhlasí, a že kdyby jí ho byli nabídli k podpisu, byla by ho podepsala taky.
Považuji se za zcela nezaujatého pozorovatele tohoto dění, mé sympatie k oběma stranám sporu, k panu Šámalovi i k paní Drtinové jsou zcela vyvážené, totiž nulové. A tak konstatuji:
Za prvé: vypadá to, že osazenstvo zpravodajství ČT se snaží vytvořit něco adekvátního konfliktu, který právě probíhá uvnitř ČSSD mezi sobotkovci a haškovci.
Za druhé: připadá mi divné až nemožné, že by se např. v době daleko horší než dnešní podepisovala Charta 77 tak, že by drtivá většina signatářů svá jména pošeptala jen Václavu Havlovi do ouška a tři mluvčí se pak oháněli jen počtem podpisů. Taky ještě před dvanácti lety v době Velké televizní revoluce její účastníci nevystupovali před kamery v maskách Anonymous, případně (dámy) v burkách.
Za třetí: přitom ovšem většinou není pravda, že jedni jsou za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, že Sobotka je totéž co Hašek a Dubček totéž co Biľak. Většinou se dá poznat, co je „charta“ a co je „anticharta“ (historická analogie je sice velmi hrubá, ale přesto použitelná).
Tak například, pokud někdo poukazuje na problematické jednání svých nadřízených, nekouká z toho pro něj nic dobrého, je to nepříjemné a namáhavé, a není divu, že přitom má i trochu strach. Neznamená to samozřejmě, že musí mít vždycky pravdu, jen že je tu jakýsi hmatatelný důvod ho brát vážně.
Když naopak podřízení vyslovují nadřízeným důvěru a loajalitu a tvrdí, že je nijak neovlivňovali, není jaksi co ověřovat. To podřízení nadřízeným zpravidla dělají, a není tedy taky divu, že i v tomto případě jich je víc než těch prvních.
Zvláštní případ je ovšem paní Drtinová, která se zároveň hlásí k těm prvním i k těm druhým. V chmurném roce 1977 nebylo možné podepsat najednou Chartu a Antichartu. Dnes, jak se zdá, to skoro jde. Vida, oč máme víc svobody!
