Listopad 89 nebyl spiknutí, ale konec komunistické tmy

Miroslav Dolejší ve své slavné analýze vykládá, jak to podle něj skutečně na podzim 1989 bylo. Byl to prý převrat, který měl jednak zajistit udržení komunistické moci, tentokrát rafinovaně skryté, jednak byly události součástí úsilí o celosvětovou vládu. Za ní bude stát čtrnáct největších bank, snaha vytvořit Velký Izrael a vůbec se světové politické dění děje podle scénáře velmocí, které si všechno dohodly předem.

Analýza byla oblíbeným čtením tak rozdílných lidí jako Petr Cibulka a Miroslav Sládek. Dnes se možná pár lidí k tomuto textu vrátí a bude si říkat, jak to všechno do sebe zapadá. Dodatečně do sebe všechno zapadá, to jen když se dějiny zrovna dějí, tak na to většinou všichni koukají jako spadlí z višně. Na celé věci je záhadné jen to, jak doma v kuchyni někdo, zřejmě na základě výstřižků z všeobecně dostupných novin, 100+1 zahraničních zajímavostí, poslechu stanice Hvězda a knížek z první republiky může odhalit celosvětové spiknutí. Je to asi takové tajemství, jako kdyby Američané nepřistáli na Měsíci, ale nějak se povedlo přesvědčit ty statisíce lidí zapojených do projektu Apollo, aby to nikdo nevynesl. Upřímně řečeno, je jednodušší na Měsíc doletět, než zajistit takovou konspiraci.

Konspirace nefungují

Kdo zná aspoň laicky dějiny, ví, že i nejlépe naplánované převraty, atentáty a akce obecně nikdy neprobíhají hladce podle plánu. Vždycky se něco zvrtne a dopadne to jinak. Úspěšné převraty bývaly většinou předem jasné, často už několik let. Že se u nás komunisté chopí moci, bylo patrné už od dob, kdy prezident Beneš přijel za války do Moskvy. (Viděl to každý kromě něho. Plukovník Moravec, co mu vedl rozvědku, to říkal pořád.) Daří se jen banální věci, třeba nějaký puč v Latinské Americe, kde celkem o nic nejde.

Jenže i na každé konspirační teorii může něco být, pokud do ní nejsou zrovna zahrnuti i mimozemšťané. Státní bezpečnost byla na společenské změny připravená. Rychlá skartace dokumentů ukazuje, že to byli lidé šikovní. Asi jen naivka si může myslet, že některé prima svazky neskončily u některých estébáků pod postelí, protože jen trouba by se vzdal tak dobrého nástroje pro vydírání. Které dokumenty zmizely v Moskvě a už je tady nikdo nikdy neuvidí, se nedozvíme asi ani za padesát let. Komunisté dál vesele existují, vysocí funkcionáři, ani ti, kteří nesli zjevnou odpovědnost za teror, nebyli nikdy potrestáni, střední komunistický kádr se šikovně zapojil do byznysu. Pozornost se upřela na agenty, místo aby se media a veřejnost zabývaly důstojníky Stb. Mezi velké pracháče se dostali bývalí straníci, zvlášť takoví, co se vždycky motali kolem zahraničního obchodu, nebo naopak vrstva veksláků, kteří v tom uměli vždycky chodit a na rozdíl od nás, běžných čičmundů, měli slušný vstupní kapitál, rozuměj prachy.

No ale takhle je to po každém převratu.

Komunisty zakázat ani nešlo

Komunistickou stranu šlo těžko zakázat, když byl každý desátý člověk v zemi komunista a kolem byl mrak jejich příbuzných, strana měla v rukou armádu a policii a kdyby chtěli, mohli zemi nasměrovat přece jen k nějakému jinému modelu postkomunismu. Kdo pamatuje společenskou atmosféru, ví, že převládalo mínění, ať komunisté táhnou, na druhou stranu se nenašel nikdo, kdo by je chtěl věšet. Jediný pověšený komunista byl bývalý šéf strany v Praze Antonín Kapek, který se s vyhodnocením situace nejspíš příliš unáhlil a spáchal sebevraždu.

Kromě notorických stěžovatelů je většině lidí snad jasné, že revoluce to byla, protože dění v roce 1989 nese její známky. Došlo k výměně politických elit a změně majetkových poměrů, padla vládnoucí ideologie a změnila se zahraničněpolitická orientace. Životní úroveň stoupla, máme pořád ještě svobodu slova a pohybu jako nikdy v našich dějinách, prostě žijeme jinak.

Protože ale přibližně každých dvacet let dochází ve společnosti k nějaké změně, vidíme to i dnes. Lidé, kteří nežili v socialismu ani den, mají dnes třiadvacet let a budou promovat a minulost je většinou nezajímá. Na druhou stranu zase znova pookřáli komunisté a bývalí komunisté, kteří mají pocit, že by se zase mohli někam nacpat a doba je tomu příznivá. Celá ta vrstva lampasáků, estébáků, zneuznaných podnikových šéfů a podšéfů z národních podniků, normalizačních hvězdiček, tahle naftalínová elita, která se pokouší naznačit, že nebylo za komunistů všechno špatné. Že "byly jistoty" a že se teď klaníme Washingtonu stejně jako kdysi Moskvě. Škoda slov.

Většina lidí ovšem komunisty nechce, v tom není náš problém. Jsou jen otrávení klientelistickým systémem, který demokratický kapitalismus mění často v nedemokratický a hledají mesiáše, který je má spasit. 17. listopad můžeme slavit, protože to byl začátek normálního života po šesti letech nacistické okupace a čtyřiceti letech komunistické totality. Jen nic není samozřejmé. Nesvoboda se může vždycky vrátit a navíc na sebe bere nové podoby, aby jí lidé snáze naletěli.

Češi potřebují zdravý rozum a dost času, pak by to mohlo vyjít.