BOHUMIL DOLEŽAL: Václav Klaus v České televizi
Václav Klaus poskytl České televizi pozoruhodný půlhodinový rozhovor (odvysílali ho ve středu po poledni na ČT24), v němž se věnoval hlavně vnitropolitické situaci. Stručně shrnuto, uvedl, že u nás v posledních třech-čtyřech letech došlo k velmi podstatnému posunu: skončil polistopadový režim, postavený na tržním hospodářství a pluralistické parlamentní demokracii. Je to změna výrazně k horšímu a většina lidí ji nepochopila a nedocenila.
Podstatné bylo mj. nastolení nových témat, především korupce jako údajného ústředního problému naší země. Volby už byly jen jakousi tečkou, významné proměny proběhly předtím. V krátkodobém výhledu se podle Klause nedá nic „udělat“, to ale neznamená, že se nedá nic dělat. Je třeba organizovat, psát, burcovat, věnovat se každodenní mravenčí práci.
Cítím se tím, co exprezident řekl, nepřímo osloven: jednak jsem se sám v poslední době veřejně vyjádřil dosti podobně, a jednak v zápise z listopadových Rozmluv na Hanspaulce, podepsaném Václavem Klausem, se výslovně mluví o tom, že „u nás v posledních dvou letech probíhala zásadní změna“, „změna režimu“ a že se v tom řada účastníků diskuse shoduje se mnou.
Jistě, shody toho, co jsem uvedl, s mým článkem Změna režimu, který jsem asi před týdnem dal k dispozici na svých internetových stránkách, jsou na bíledni, Václav Klaus jakousi shodu se mnou na svých stránkách konstatoval a je příjemné, když se dnes u nás vůbec lidé na něčem shodnou. Ještě důležitější je však dobrat se povahy dnešních osudových změn, a tak rád bych obrátil pozornost i na to, v čem se s Václavem Klausem rozcházíme. Považuji to za stejně důležité.
Za prvé: podle Václava Klause nynější změna režimu znamená, že havlistická teorie nepolitické politiky zvítězila nad politikou postavenou na soupeření a spolupráci politických stran. Obávám se, že je příliš zaujatý svým neúprosným zápasem s Václavem Havlem. Jistě že šlo také o zavedení systému politických stran a jistěže v té věci mněl vůči Havlovi pravdu: polistopadový režim však zároveň znamenal víc, opětné zavedení občanských práv a svobod, nezávislé soudnictví, svobodná média – to všechno mělo své mouchy, ale podíl Havla a jeho spolupracovníků na celku nelze odepsat. A je-li něco dnes ohroženo, je to ten celek. Zjednodušovat polistopadový vývoj na nesmiřitelný boj „pravdy a lásky“ s „neviditelnou rukou trhu“, či „socialismu“ s„kapitalismem“, znamená, že se i po listopadu dál uplatňuje pojetí, podle něhož je hybnou silou politiky i dějin nenávist. Právě to nás ostatně dnes zavedlo až tam, kde jsme. Tedy krátce řečeno: ani názorovému protivníkovi se nesmí upírat nos mezi očima. Společnost, v níž se to prosadí, už nebude ani svobodná, ani slušná.
Za druhé: Václav Klaus říká, že rozdíly mezi tím, zda bude do vedení Sněmovny zvolen Gazík, nebo Okamura, či mezi tím, zda bude ministrem zahraničí Stropnický, nebo Zaorálek, jsou pod prahem jeho citlivosti. Je to, řekl bych, v tom prvním z obou případě škoda, rozdíl je totiž podstatný (v druhém nulový, s tím souhlasím): jde totiž o to, zda si nový establishment navolí vedení sněmovny dle své libosti, nebo zda dostanou trochu místa i ti, co k němu nepatří (o TOP09 je možné si myslet leccos, ale nedá se jí upřít, že je to dnes na rozdíl od Úsvitu nebo KSČM skutečná opozice). I menšina má svá práva, a především: nelze strkat všechny bez dalšího do jednoho pytle. Podíleli bychom se na vzniku společnosti, která už není ani svobodná, ani slušná.
A konečně: moderátor položil Václavu Klausovi otázku, zda i on cítí nějaký bezprostřední podíl na vývoji situace. Odpověď byla očekávaná, leč poněkud legrační: nikoli, už šestnáct let není premiérem a prezident toho moc nezmůže. To ovšem ani věcně není pravda: Zeman je zatím prezidentem jen devět měsíců, a už tu dokázal udělat takovou paseku, že z ní přechází zrak. A také Václav Klaus se během „posledních třech, čtyřech“ let a vlastně už předtím za Topolánka snažil dosti úporně, cílevědomě a úspěšně házet vratké vládě klacky pod nohy, čímž nakonec významně přispěl k pádu režimu. A to už vůbec nemluvím o způsobu, jakým pomohl k volbě svého prezidentského nástupce, která spustila proměny režimu. Nejde o osobní výčitky, ale o zásadní věc: v situaci, kdy se hroutí něco, na čem člověku záleželo, si nikdo nepřeje, aby vina byla na něm, to ale není důvod otázku po podílu na událostech odmítat. Musí si ji klást publicista, prezident, každý. Ve slušné a svobodné společnosti je to zvykem.
Byl bych samozřejmě daleko raději, kdybych mohl Václavu Klausovi ve všem jednoduše přitakat. Jenže mluvit o problémech a neshodách patří k psaní a burcování, které Václav Klaus zmínil ve středu v ČT.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
