DUŠAN ŠRÁMEK: Jak si poradí lidovci s Marksovou?
Různé analýzy, které se věnují soudržnosti a výdrži nastupující vlády, se týkají především rozporů, jež mohou nastat mezi dvěma nejsilnějšími vládními stranami.
Zapomíná se ovšem na jiný možný zdroj konfliktů, který může nastat mezi ČSSD a KDU–ČSL. Zatímco konflikt mezi socialisty a hnutím ANO se soustřeďuje spíše na otázku kdo s koho, tedy zda bude vládu fakticky řídit její nominální předseda Bohuslav Sobotka, či Andrej Babiš, jenž bude ovládat z postu ministra financí všechny zásadní finanční toky, spor s lidovci by měl především ideologickou povahu.
KDU–ČSL navenek prošla zásadní marketingovou proměnou. Namísto zpátečnické, prudérní strany se nám představila jako moderní konzervativní, schopná naslouchat nejrůznějším novým výzvám. Je tomu ale skutečně tak? Něco jiného je totiž dosavadní prezentace, kdy KDU–ČSL byla čtyři roky mimo Parlament, a nemusela tak jít do jakéhokoli ideologického či politického střetu, a něco jiného bude parlamentní práce, notabene na vládní úrovni. Přestože se změnil obal, tvrdé jádro zůstalo. Voličská základna lidovců se totiž nezměnila, nezměnila se ani členská základna. A na to bude muset vedení KDU– ČSL myslet při hledání stanovisek, jež přinese běžná vládní agenda. Latentním ohniskem konfliktů se může stát ta část ČSSD, která je inspirována tématy takzvané moderní evropské levice. Jde o různé genderové záležitosti, o práva menšin, redefinici tradiční rodiny a podobně. Je evidentní, že právě těmto tématům dává premiér Bohuslav Sobotka ve straně zelenou při snaze o její programovou modernizaci. O tom, jaký důraz klade na tyto otázky, svědčí i personální obsazení vlády. Reprezentantem oné „moderní levice“ je jak Jiří Dienstbier, jehož ministerský post dokonce má rovné příležitosti a menšiny v gesci, tak především ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová.
Především Marksová může být pro lidovce problémem. Ještě jako šéfka oranžového klubu a stínová ministryně se zapsala do povědomí nápadem na povinnou „mateřskou“ pro otce. Nápad sice vzápětí dementovala, že jde pouze o dobrovolnost, ukázal ale zcela jasně, kudy se její myšlení ubírá. Stejně tak jako v případě dalšího sociálněinženýrského nápadu, jímž má být povinná docházka do státní mateřské školy. Marksová a její svět je přesným opakem toho, co je základem tradiční politiky KDU–ČSL. Tedy konzervativní pojetí rodiny s věky posvěceným rozdělením rolí a odpor k nejrůznějším snahám o pozitivní diskriminaci určitých menšin. Jenom naťuklý problém církevních restitucí, který zčeřil hladinu při uzavírání koaliční smlouvy, tak může být pouze vrcholem pověstného ledovce.
Přestože jde především o otázku ideologickou, nemělo by se zapomínat, že vedle sporu o případné vládní priority týkající se rodinných témat a postavení různých menšin ve společnosti je zde i nezanedbatelná otázka finanční. Podle těchto priorit budou směrovány různé dotační programy a další transfery veřejných rozpočtů. To znamená i zcela konkrétní boj o tvrdé jádro voličského elektorátu. Bude zajímavé sledovat, jak se obě tyto zcela protichůdné tendence – konzervativní lidoveckou a moderně levicovou – povede skloubit.
