VILIAM BUCHERT: Slavnostní zahájení her v Soči: Nemastné, neslané, nemoderní, málo zajímavé
Žádná olympiáda se nakonec nikdy neposuzovala podle slavnostního zahajovacího ceremoniálu. V to musí doufat a věřit i Rusové, protože jejich páteční úporná snaha o show, byla daleko méně přitažlivá, než tomu bylo na posledních čtyřech hrách v Londýně, Vancouveru, Pekingu či Turíně.
Prezident organizačního výboru her, Dmitrij Černyšenko ve svém projevu sice tvrdil, že olympiáda představí světu „nové Rusko“, jenže slavnostní zahájení ukazovalo jen „staré Rusko“, chyběla snad už jen vzpomínka na diktátora Stalina.
Samozřejmě nejlepší a nejpoutavější bylo číslo, kdy se objevil na ledě svítící a bruslící ruský balet a předvedl Labutí jezero. V tomto oboru jsou Rusové nedostižní a svět je může obdivovat. Jenže co dalšího dnes obrovská země nabízí ostatním? Čím je inspirativní? Jaké myšlenky exportuje? Máme si z ní v něčem brát vzor? Na tyto otázky neznáme odpověď, protože nic takového neexistuje a nic takového jsme neviděli ani při zahájení. Pokud největší stát světa nedokáže vyrobit ani konkurenceschopný automobil, něco je špatně.
Jistě, nešlo očekávat tak bombastickou, umělecky propracovanou a nápaditou show s mnoha kouzelnými efekty a překvapeními, jako jsme viděli v Londýně (2012) a Pekingu (2008). Ale i zahájení ve Vancouveru (2010) a Turíně (2006) mělo daleko více částí, které byly zajímavější než v Soči. Chybělo jednoduše překvapení. Rusové se utápějí v minulosti, v tom, že jsou velká země a také v tom, že část světa respektuje pouze jejich sílu, ne myšlenky, povahu či neotřelost a originalitu. I včerejší ceremoniál byl proto nemastný, neslaný, málo odvážný a prakticky celou dobu dopředu odhadnutelný. Pokud byl právě toto vzkaz světu o „novém Rusku“, tak se to prezidentu Putinovi (on je hybatelem olympiády) moc nepodařilo. V Soči bylo vidět pouze to, co už o Rusku víme, ani náznak toho, co bychom chtěli vědět či alespoň tušit.
Chtělo to více nápadů, více popustit uzdu umělecké kreativnosti, projevit více odvahy a svobodného myšlení. Jenže právě to pořád většině Rusů chybí. Jeden příklad za všechny: V Londýně při zahájení her se střídaly obrazy průmyslové revoluce minulých století s moderní punkovou hudbou.
Představme si, že by Putin dovolil v Soči vystoupit mladým divoškám z Pussy Riot. O reklamu a pozornost by měl postaráno, navíc by ho někdo i pochválil, že alespoň trochu respektuje něco, čemu se říká svoboda. Takhle zůstalo jen u ruských starých tradic, které nejsou někdy následováníhodné.
